Zahradní sprcha

Koupili jsme si zahradní sprchu. Solární zahradní sprchu, která měla zpříjemnit a usnadnit pobyt na naší zahradě za městem. Mytí v kyblíku po práci na zahradě nás totiž už nebavilo a na cestu do civilizace jsme se museli nějak zkulturnit. Sprcha byla v akci, nevyšla na moc peněz, a tak jsme se těšili, jak si pobyt na zahrádce zpříjemníme i během dne, kdy nám poskytne příjemné osvěžení.

Sprcha byla namontovaná, ale nefungovala. Ať jsme dělali, co jsme dělali, ze sprchy nevyšla ani kapka vody.

„Musíme ji reklamovat,“ rozhodli jsme se. Ale do sousedního města, kde jsme sprchu koupili, jsme měli jet až za týden. A tak zatím sprcha zůstala na zahradě.

Jednoho dne za námi na zahradu přišla návštěva. Kamarádka se přišla podívat, jak zahradničíme. Poseděli jsme ve stínu, uvařili si kávu, k tomu sezobli nějakou sladkost, a kamarádka se se zájmem procházela po zahradě.

„Jé, vy máte novou sprchu!“

„To máme. Musíme ji ale reklamovat, voda z ní neteče.“

Kamarádka zkusila páčku baterie, a jak se dalo předpokládat, neukápla ani kapka. Chvilku něco štelovala, kroutila něčím, a pak ze sprchy začala téct proudem voda. Jenže kamarádka v tu chvíli stála přímo pod sprchou. Vypískla, protože byla celá, tak jak tam stála v oblečení, promočená.

„Jak jsi to dokázala?“ zajímalo mě.

„No, tady byla pojistka. Tu to chtělo vytáhnout. Ale já takto nemůžu domů.“

Měla pravdu. Kapala z ní voda, navíc se začínalo pomalu ochlazovat. Vlezli jsme do chatky a hledali něco, do čeho by se mohla převléknout. Což o to, oblečení bylo v chatce víc, než dost. Všechno to bylo ale vyřazené pracovní oblečení, většinou potrhané, děravé a rozhodně ne na dlouhou cestu do města. A protože jsme ani my nebyli ten den na zahradě autem, protože jsme si chtěli udělat procházku, kamarádka se sice do náhradního oblečení převlékla, ale odmítla v něm jít domů za světla.

Skutečně, na její drobounké postavě vše vlálo a ona vypadala hůř, než odpudivě.

„Takto si mě spletou s bezdomovkyní,“ kňourala.

Její mokré oblečení jsme pověsili na šňůru, ale bylo nám jasné, že jen tak neuschne. Rozhodli jsme se, že na zahradě počkáme do setmění. Uděláme si alespoň krásnou večerní procházku. Večer si tolik lidí nevšimne, jak kamarádka vypadá.

Čas utíkal, a nastal tmavý večer.

„Teď by to už šlo,“ řekla kamarádka, a dokonce s nadšením zkonstatovala, že její oblečení je už jen vlhké.

„Půjdu ve svém,“ odhodlala se hrdinsky. A tak se oblékla zpět do svého oblečení, v kterém vypadala jako civilizovaný člověk. Mezitím se zvedl vítr. Rychle jsme sklidili stůl, židle i nádobí, oblékli se do civilního oblečení, zamkli jsme zahradu a společně s kamarádkou jsme se dali na cestu do města.

Neušli jsme ovšem ani půl kilometru, když začalo hustě pršet. Deštník jsme s sebou neměli. Když jsme dopoledne vycházeli na zahrádku, bylo krásně, svítilo sluníčko a nic nenasvědčovalo tomu, že by mohlo ten den pršet.

A tak jsme ten den zmokli všichni. Kamarádka dokonce podruhé.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10