Zajímavá cesta sanitou

Tehdy jsem se v práci zranil. V oku mi mimo jiné uvízla špona. Kovová tříska uvízla tak hluboko a nešťastně, že jsem na oko neviděl. Proto mě odvezli do nemocnice na pohotovost. Bylo to už večer.

V nemocnici v našem městě nebyla oční pohotovost, a tak jsem skončil na chirurgii. Stařičký pan doktor se na mě podíval. Měl roztřesené ruce a brýle se skly hrubšími než dna pivního půllitru. Když se snažil zaměřit svůj zrak do mého oka, měl jsem strach, aby mi oko spíše nevypíchl. Lékař samozřejmě neviděl nic. To mi také sdělil. Chvíli jsme se přeli. Nakonec lékař pokynul sestře, aby k němu přistoupila. Sestra byla také ve vyšším středním věku, a také brýlatá. Pan doktor jí sňal její brýle z očí, a ty následně přiložil k těm svým. Takto přes dvoje dioptrické brýle hleděl do mého oka.

„Něco tam je!“ sdělil nakonec vítězoslavně to, co jsem věděl od počátku. Pan doktor mi ošetřil odřeniny, které jsem při úrazu také utrpěl, a rozhodl, že mě převezou do jiného města, kde mají oční pohotovost. Proto přivolali sanitu.

V sanitě byl už jeden pacient připraven k převozu. Byl jím zuřící muž. Zjistil, že je mu žena nevěrná, a řešil to tak, že si pustil plyn. To bylo ještě v době, kdy se plynem dalo otrávit. Zachránili ho a vezli ho na psychiatrii. Muž běsnil, vyhrožoval a mlátil kolem sebe pěstí. Když mě vyzvali, abych usedl vedle něj, odmítl jsem. Stačilo mi, že jsem neviděl na oko, nepotřeboval jsem další zranění od zuřivce. Šofér sanitky se rozpačitě díval po lékaři, který pro jistotu jel s pacientem také jako doprovod. Pak lékař kývl a přenechal mi své místo vpředu. Sám usedl vzadu vedle zuřivce. A tak jsem se vezl v bezpečí.

Cesta byla poměrně dlouhá. Zezadu se ozývalo bouchání.

„Snad nám doktor zůstane celý,“ obával se řidič.

Konečně jsme dorazili do města. Nejdřív se jelo na psychiatrii. Před domem s mřížemi v oknech mi lékař i řidič sdělili, že se zuřivcem půjdou oba. Ponechat ve voze mě samotného ale nesměli. A tak jsem se nabídl, že na ně počkám venku v zahradě. Opustil jsem sanitní vůz a uslzený usedl na nejbližší lavičku.

Zatímco jsem tam tak seděl, neušel jsem pozornosti ostatních bláznů, kteří směli mimo budovu. Ti se na mě chodili dívat. Jeden z nich mi vyprávěl o tom, že je král a psychiatrická léčebna je jeho zámek. Přikývl jsem. Co jsem mohl dělat? Od jiného pacienta jsem dostal starý seschlý žalud. Tvrdil mi, že je to dar pro mě a mám to sníst. A tak jsem předstíral, že jím žalud, a netrpělivě čekal, kdy přijdou zpět řidič s lékařem a vysvobodí mě. Místo toho přišel přihrblý starý muž, další pacient. Rozhlédl se, zašátral rukou v kapse a vytáhl hromadu prášků. Chtěl mě jimi podarovat. Očividně se mu podařilo léky, které dostával, si ulít, a já teď bojoval, abych je místo něho nemusel pozřít sám.

Naštěstí z budovy vyšel řidič sanitky, a za ním…onen pacient, co si pustil plyn.

Od řidiče jsem se pak dozvěděl, že si v léčebně nenechali sebevraha, ale nebohého doktora.

„No jo, on je to totiž nějaký potentát, ten vzadu,“ vysvětloval řidič a prstem ukázal dozadu, kde už seděl muž čekající na návrat domů. Pana doktora si tam nechali údajně proto, že muži řekl, že místo toho, aby si pouštěl plyn, měl zřezat svou ženu i jejího milence.

Nakonec jsem se dostal i na oční, kde mi šponu z oka vytáhli. A tak jsem i zpět jel vpředu vedle řidiče, navíc ozdoben černou páskou přes oko. Tím, že jsme byli dva, a navíc odděleni od sebevraha, nemuseli jsme se tolik bát.

To byla vlastně jediná jízda sanitou, kterou jsem kdy absolvoval. A opravdu stála za to!

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10