Než se mi narodila dcerka, pracovala jsem v kanceláři. Pozice asistentky ředitele mi vyhovovala. Byla ale hodně časově náročná. Pan ředitel mě potřeboval často i mimo běžnou pracovní dobu, zvláště když přijely zahraniční delegace. Jindy zase vyjížděl do ciziny on a jeho asistentka musela s ním. Podívala jsem tak díky zaměstnání i do ciziny, do zemí, které jsem doposud osobně neznala.  A pak se mi narodila dcera. Můj tehdejší přítel se na dítě necítil. Znali jsme se pět let, a když jsem přišla s tím, že čekáme miminko, najednou se necítil. Na Michalku platil minimální částku, a proto jsem musela brzy do práce. Místo asistentky jsem už nemohla vykonávat, protože to byla práce vyžadující i cestování.

Když jsem konečně našla nějakou práci, kde by mě coby matku malého dítěte přijali, byla to práce dělnická. Nevadilo mi to, ač mám vysokoškolské vzdělání. Hlavní bylo uživit sebe a Michalku.

Zvykla jsem si na fyzickou práci mimo obor, a nakonec jsem byla ve firmě i spokojená.

Když dcera vyrostla, firma skončila svou činnost. Byla jsem opět na cestě hledání nové práce. Chtěla jsem najít práci ve svém oboru. Dcera byla už z domu, já pomalu stárla a blížila se mi padesátka. Proč nehledat zase kancelář? Vzdělání jsem na to měla. Zatím jsem přijala práci prodavačky v ne zrovna příjemném kolektivu. Vždy jsem byla ráda, když jsem skončila a šla domů. Po dvou letech jsem zavadila o inzerát. Soukromá malá firmička hledala asistentku. A tak jsem se přihlásila. Pro počítačové znalosti, účetnictví i další požadavky jsem byla ideální kandidátkou. Výběrové řízení jsem vyhrála a mohla jsem dát výpověď coby prodavačka. S úlevou jsem nastoupila do nové firmy.

Brzy se ukázalo, že to, co firma nabízela, bylo někým vycucané z prstu. Denně jsem vstávala v 5:30, což bylo výhodou proti obchodu, kde jsem při ranních směnách musela vstávat ve 3:30. Tím ale výhody končily. Platově jsem na tom byla hůř, než v obchodě za kasou. A hlavně jsem ještě v sedm večer byla v plném pracovním nasazení! Vedoucí, kterým byl švagr majitele firmy, mi nedovolil jít domů dříve, než v osm večer. Když jsem po zkušební době oponovala tím, že mám nějakou pracovní dobu, bylo mi sděleno, že ve smlouvě mám výslovně uvedeno „pružná pracovní doba“, a čas od šesti hodin ráno do dvou odpoledních je čistě orientační. Nebyl den, kdy bych mohla firmu opustit před osmou večer. Pracovala jsem za tři a plat měla jeden minimální.

Po roce jsem byla pořádně unavená. Domov mi sloužil jen na to, abych se svalila po návratu do postele a na chvilku usnula. Nákupy jsem neměla jak dělat, a proto jsem se přeorientovala na minimální příjem potravin. Pila jsem jen vodu, zato kávu jsem pila po litrech. Byla mi stále zima, motala se mi hlava, a když mě jednou potkala naše starší sousedka, divila se. Prý si dávno myslela, že v domě už nebydlím. Maminka mi vyčítala, že na ni nemám čas.

„Dříve jsi za mnou přišla alespoň jednou, dvakrát za týden, a teď si neuděláš čas pomalu ani jeden den v měsíci.“

Matně jsem si vzpomínala, že mám i dceru. Ta byla také dost pracovně vytížená, navíc měla nového partnera, kterému se chtěla věnovat. Nebyla jsem tak stará, abych si i já někoho nenašla. Ale kdy? Přestala jsem chodit na bazén, s kamarádkami na kávu, na procházky. Neměla jsem na to čas. Když už jsem s někým promluvila, divil se, že si nehledám novou práci. Stále jsem si ale říkala, že to jednou skončí. Jednou snad…

Po dlouhé době jsem měla dva dny volna. Chtěla jsem je věnovat mamince, nákupům a také uklízení doma.

„Holka, ty jsi nějaká bledá. A hubená,“ vyčítala mi maminka a smutně se dívala na kupovaný koláč, který jsem jí přinesla. Dříve jsem pekla bábovky a záviny a nosila jí domácí likéry z brusinek, ovoce a čokolády nebo doma dělaného karamelu. Chudák maminka.

Druhý den jsem se vypravila do obchodu, po něm měl následovat generální úklid mé domácnosti. Měla jsem v plánu změnit svůj život. Uklidím a začnu se věnovat zase svým koníčkům. A možná si i najdu chlapa! To byly mé plány po tom, co změním práci. Ano, věděla jsem, že už nechci zůstat ve firmě. Nechala jsem to dojít tak daleko, že jsem se nelíbila ani odrazu ve svém zrcadle. Je možné, že mi ještě není ani padesát? Kruhy pod očima a pohublá, strhaná tvář patřily stařeně. Jenže teď jsem musela do toho obchodu. Do obchodu, kam jsem nedošla. Probrala jsem se a stáli nade mnou dva lidé. Podle oblečení jsem zjistila, že patří k záchranné službě. Zkolabovala jsem pár metrů od obchodu a lidé mi zavolali pomoc.

S ukončením nemocenské jsem nijak nespěchala. Můj nadřízený mi denně volal a chtěl znát termín, kdy se vrátím do práce. Nechtěl se spokojit s mým „nevím“, a tak jsem ho zablokovala. Já už se totiž nechtěla vrátit.

Nakonec jsem se ani nemusela hlásit na úřadu práce. Tři měsíce jsem byla doma. První měsíc byl skutečně nutný. Následující měsíc jsem si užívala. Má lékařka, která mě znala od vysoké školy, mi vyšla vstříc, dala mi dlouhé vycházky a domlouvala, ať se konečně věnuji tomu, co mé tělo chce. Dělala jsem si zeleninové saláty, pekla zase bábovky a záviny a těšila se z návštěv dcery. Maminka si mou změnu nemohla vynachválit. Když se ale dozvěděla, že nechci už pracovat ve firmě, byla smutná.

Ten poslední měsíc jsem se rozhlížela po práci. Neměla jsem určitou představu. Věděla jsem jen, že chci mít svou pracovní dobu a své volno, abych mohla žít.

Nikdy jsem nezkoušela něco si v bytě opravit. Přestože jsem žila sama, vždy se našel kamarád nebo firma, kteří mi případné poruchy doma odstranili. Nyní jsem četla inzerát malé firmičky vyrábějící žaluzie. Firma začala v garáži a postupně se rozrostla a měla asi patnáct zaměstnanců. Mezi ně hledali posilu.

Pohovoru jsem se zúčastnila. Jeho součástí byla i zkouška z manuální zručnosti. Navlečení korálků, něco zašroubovat, bavilo mě to a byla jsem z uchazečů nejrychlejší. Byla jsem přijata.

Do práce nyní chodím na osm hodin ráno, ve tři odpoledne už bývám doma. Práce mě baví a přijdu v ní do styku s lidmi… A že to není kancelář? To je jen dobře. Při obchůzkách si stihnu někdy i nakoupit. U maminky jsem i čtyřikrát týdně. Peču, vařím, raduji se ze života. A mám v práci skvělého kolegu. Přátelství vzniklo prakticky okamžitě. Nejdříve jsem se bránila pustit si někoho k sobě v zaměstnání. Když ale Marcel je tak fajn, že spolu ve volném čase cestujeme, lezeme po horách a v létě se chystáme i na společnou dovolenou. A něco pomalu, pomaličku mezi námi vzniká.

A zase mi říkají lidé kolem mě, že já, žena s vysokou školou, pracuji jako dělník. A zase se diví, jak jsem spokojená. A já se jen usmívám a vím, že jsem vyhrála.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10