Odvykání kouření - PEKLO i OČISTEC dohromady

PEKLO – část první

Moje maminka byla silná kuřačka, tatínek nekuřák. Jelikož maminka kouřila doma, tak my všichni jsme se nechtěně stali pasivními kuřáky. Kouření byla tehdy ve dvacátém století společenská norma. Kdo nekouřil, nebyl IN. Nevědělo se, že nikotin obsažený v cigaretovém tabáku je stejně návykový jako heroin, že v cigaretách je cca 4.000 škodlivých látek, z nich většina je karcinogenních. Kouření byl POUZE ZLOZVYK.

V dětství jsem se hodně věnovala sportu a cigaretový kouř mi moc páchnul. Přišla puberta a já jsem všem nabízečům cigaret tvrdila, že já kouřit nikdy nebudu. Jenže NIKDY NEŘÍKEJ NIKDY. V roce 1973 jsem z politických důvodů nebyla přijata v místě bydliště na gymnázium a musela jsem odejít z domu na internát. Skončily mé každodenní atletické tréninky, skončilo tancování v dětském souboru lidových tanců, byl konec dalších volnočasových aktivit. Byla jsem zamčená na internátě 360 km od domova s možností vycházek 1x týdně na 2 hodiny. A jak to tak mezi teenagery bývá, okamžitě se našlo několik kamarádek, které mi velmi ochotně cigarety nabídly. Nabídkám jsem odolávala pouze 4 měsíce a v lednu 1974 (bylo mi 15,5) jsem ochutnala svou první cigaretu. Nechutnala mi, ale za několik dnů jsem dostala další a pak další. Cigarety mi časem zachutnaly tak moc, že z jedné cigarety jsem se za pár let dostala na jednu krabičku cigaret denně a za dalších několik desítek let na krabičky dvě, někdy i krabičky 3. STALA SE ZE MNE OPRAVDU VELMI SILNÁ ZÁVISLAČKA NA NIKOTINU. Kde se nekouřilo, tam jsem nešla, v noci jsem se budila, abych si šla zakouřit, moje zdraví se zhoršovalo, tlak krve stoupal, kuřácký kašel byl silnější, začala jsem trpět silným zadýcháváním. Nikotinové receptory v mém mozku neustále bažily po své dávce a já se stala jejich otrokem. CIGARETA BYLA MOJE NEJLEPŠÍ KAMARÁDKA. Uvědomovala jsem si to, ale skončit s cigaretami bylo nad moje síly.

Postupně jsem vyzkoušela všechny dostupné prostředky na odvykání kouření, které nabízel náš trh. Bezvýsledně, selhaly všechny. Přečetla jsem dostupnou literaturu o odvykání kouření. Už zbývalo jediné mnou nevyzkoušené – HYPNÓZA. Když jsem na netu hledala nejbližšího odborníka na hypnózu, tak jsem náhodou narazila na diskuzi stejně postižených lidiček. Popisovali zde své zkušenosti s odvykáním kouření za pomoci tehdy nového léku. A tak jsem se aktivně zapojila do diskuze. Vzájemně jsme se podporovali a povzbuzovali.

8. 3. 2009 nastal můj den D. Ráno jsem si ke kávičce zapálila POSLEDNÍ cigaretu a čekala, co nedostatek nikotinu se mnou udělá. Nemohla jsem uvěřit, že jsem bez nikotinu vydržela hodinu, dvě, deset, do večera, do rána. Lék na odvykání fungoval. Neskutečná euforie mnou cloumala. Byla jsem šťastná, ale zároveň i smutná, že bych si již nikdy v životě nemohla zakouřit. Venku jsem chodila za kuřáky a nasávala kouř, který vydechovali. Nemohla jsem v televizi vidět, jak herci kouří, hlavně ve filmech pro pamětníky. Nemohla jsem vidět popelníky, sirky…. vše ve mně vyvolávalo Pavlovův reflex.

Hodně moc mi pomáhala internetová diskuze. Byla jsem se stejně postiženými lidmi z celé republiky neustále v písemném kontaktu. Znali jsme se však pouze virtuálně a tak jsme se nakonec domluvili, že bychom mohli uspořádat NEKUŘÁCKÝ SRAZ. Na svůj první nekuřácký sraz jsem jela do Karlových Varů. Sraz se vydařil, navíc už jsme nebyli pouze virtuální, ale skuteční živí. Bez cigaret jsem tehdy vydržela 5,5 měsíce. Byl srpen, v práci stresy, dovolená zamítnuta a já se začala litovat. Litovala jsem se tak moc, až jsem zašla do nejbližší trafiky pro sirky a krabičku cigaret. Zapálila jsem si v domnění, že cigareta vše napraví. NENAPRAVILA! Motala se mi hlava, ale jenom prvních pár šluků, než nikotin v mém mozku probudil nikotinové receptory, které okamžitě začaly bažit po další dávce. Ten den jsem vykouřila půl krabičky a já byla zpět ve své nikotinové závislosti. Nadávala jsem sama sobě, selhala jsem, zahodila jsem 168 dnů bez nikotinu, prohrála jsem a nikotin nade mnou opět zvítězil. Marně jsem vzpomínala na voňavé dny bez cigaret. Začala jsem znovu kašlat a zadýchávat se. Vše se vrátilo do starých kolejí. Na druhý nekuřácký sraz, tentokrát v Praze, jsem jela s cigaretami v kapse.

OČISTEC – část druhá

Nekuřáci na diskuzi mi drželi pěsti a podporovali mne při každém mém dalším a dalším nekuřáckém pokusu. Věřili, že jednou to dokážu. Opět jsem si přečetla veškerou literaturu, opět jsem vyzkoušela všechny náhražky nikotinu dostupné na zdejším trhu. Drahý lék jsem „úspěšně“ překuřovala celých dalších 11 měsíců. Do svého podvědomí jsem potřebovala vtisknout informaci, že již nikdy v životě si nesmím zapálit či dát jediného šluka. Nedařilo se.

Začaly prázdniny a já nastoupila na 14denní dovolenou. Na 3. 7. 2010 jsem si stanovila další z mnoha pokusů – můj soukromý Den Nezávislosti. Celou dovolenou jsem vydržela nekouřit a do práce jsem se vrátila odpočinutá a šťastná, že jsem to vedle manžela – kuřáka vydržela. Vydržela jsem nekouřit 2 měsíce. Pak jsme se dozvěděli, že manželova maminka má rakovinu jater, kterou nelze léčit. Byli jsme zdrceni. Manžel kvůli mně chodil kouřit ven před dům. Když se dlouho z kuřácké pauzy nevracel, šla jsem ho hledat. Objevila jsem ho plakat na schodech před domem. Nervy jsem měla na pochodu a tak jsem si od něj vyprosila jednu cigaretu. Zapálila jsem si ji se slovy - další pokus je v háji. Udělalo se mi strašně špatně od žaludku a já jsem tak tak doběhla domů na WC. Od té doby mi cigaretový kouř zapáchal stejně, jako mi páchnul v mém dětství. Tohle nejspíš byla ta správná informace pro mé podvědomí. Lék na odvykání jsem od této události nemusela užívat každý den, stačilo jej vzít obden nebo při větším stresu. Plynuly dny, měsíce. Toto období jsem zvládala statečně. Někdy bylo líp, někdy hůř. Vyhýbala jsem se zakouřenému prostředí, přerušila jsem kontakty se svými známými i kamarády - všichni byli kuřáci. Musela jsem vydržet čistá 1 rok. Kdo to vydržel, zařadil se statisticky mezi nekuřáky. Jeden rok byl sen každého odvykajícího.

Uběhl rok a já slavila soukromé vítězství. Vítězství sama nad sebou. Vítězství nad drogou. Po 37 prokouřených letech mi začal nový, voňavý a zdravý život. Moje plíce se vyčistily, přestal kuřácký kašel, ustalo zadýchávání se, krevní tlak se mi vrátil do normálu. Ovšem nabrala jsem cca 10 kilo. Co s nadváhou dělat? Začala jsem chodit s trekovými hůlkami, pak jsem na netu vyčetla, že in-line bruslení mohou provozovat i starší lidé. Když zvládám jízdu na ledě, jistě zvládnu i jízdu na kolečkových bruslích. Zjistila jsem, že sport mne dobíjí a dodává chybějící endorfiny. Absťáky se čas od času sice dostavily, ale ve slabší formě. V zimě jsem hrála bowling a od jara do podzimu jsem jezdila na bruslích či na kole. Po dvou letech bez nikotinu jsem mohla hrdě říct, že jsem VYLÉČENÁ. Cigarety jsou mi odporné, smrdí a já mám v hlavě konečně zakódované, že si již nikdy nezapálím.

Na diskuzi se nás během sedmi let vystřídalo mnoho desítek, ale pouze hrstka nás vydržela nekouřit až do dnešního dne. Na srazech jsme si vyměňovali své zkušenosti s odvykáním. Pokaždé se nás účastnilo 10 až 15 odvykajících a vždy přijel nějaký nováček a někdo naopak odpadl. Třetí nekuřácký sraz se konal ve vinném sklípku ve Chvalovicích u Znojma. Čtvrtý sraz byl v Chotěvicích, pátý v Krkonoších, šestý v Luhačovicích a sedmý v Chotěboři, osmý v Dolní Bečvě. Veřejnou diskuzi o nekouření jsme již opustili, ale všichni, co jsme vydrželi, jsme ve stálém spojení a každý rok se scházíme na srazech, kde už nemusíme probírat kouření a absťáky.

Nikdy není pozdě přestat kouřit. Naše tělo má úžasnou schopnost sebe obnovy. Moc mě mrzí, že jsem nebyla schopná přestat kouřit dřív. Život bez nikotinu je totiž ÚŽASNÝ.

Iva58 - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete