Zapomněla jsem být mladá

Vždy jsem byla velmi akční a sportovně založený člověk. Jako hodně mladá jsem denně jezdila na kole minimálně sto kilometrů, několikrát týdně jsem chodila plavat, cvičila jsem pilates, aerobik a v posilovně byla téměř víc než doma. Zkusila jsem si i bungee jumping z mostu a jeřábu a jednou si skočila padákem. Túry kolem sedmdesáti kilometrů nebyly výjimkou a věnovala jsem se i nočním přechodům hor. Zkrátka jsem žila aktivně, byla jsem štíhlá jako proutek a zdravá.

Pak jsem se vdala, narodil se nám syn a můj muž brzy zemřel. Zůstala jsem sama s dítětem. Každodenní povinnosti mi nedovolovaly se tolik věnovat sama sobě. Zvolila jsem si osamělý život. Zpočátku mi hledat novou známost nedovolovala dosud živá bolest ze ztráty manžela. Později jsem se vymlouvala na to, že nechci synovi motat hlavu. A když jsem si konečně uvědomila, že mi někdo chybí, zjistila jsem, že se lidé tak nějak změnili. V dnešní době je problém narazit na hodného, spolehlivého a ještě k tomu věrného muže. A chtít po něm, aby nekouřil a byl pokud možno abstinent nebo jen občasný uživatel alkoholu, to už je úplná utopie.

Žila jsem sama, měla svou práci, rodiče, sestru a přátele. A tak jsem se nenudila. Jen když přišla čtyřicítka a syn byl už velký, odešel studovat do zahraničí, uvědomila jsem si, že už nejsem tou mladou sportovně založenou holkou. Velikost mého oblečení se plíživě zvýšila o několik čísel, i při chůzi po městě jsem se do kopce zadýchávala, častěji jsem odpočívala, a když mi něco spadlo na zem, pomalu jsem začala uvažovat o tom, jestli to nutně potřebuji, nebo to mám nechat ležet. Sice jsem občas vyjela na hory na menší výšlap s kamarádkami, ty byly ale v mém věku. Nikdy navíc nebyly tak sportovně založené jako já, a tak mi vysvětlovaly, že jsme už ve věku, kdy se kondice zhoršuje, kila jdou nahoru a zdraví dolů.

Na dlouho jsem jim uvěřila. Syn byl dospělý a začal žít s přítelkyní. Byla jsem častěji sama doma. Pracuji v kancelářském prostředí, tak ani v práci jsem se fyzicky nepřetrhla. Naopak, duševní zátěž a stres v zaměstnání vedly k vyšší únavě, a tím k větší zahálce. Najednou jsem zjistila, že pro mě je ujetí deseti kilometrů na kole výkon. Kamarádky přestávaly plavat a hýbat se, a tak i já bazén navštěvovala méně často. Sice jsem i nadále chodila na procházky po městě, tím to ale pomalu haslo.

A přišla padesátka. Tehdy jsem zkrátila účes a prodloužila délku sukní a šatů. K ženě v mém věku se přece nehodí chodit s rozevlátým dlouhým účesem a sukněmi nad kolena? Kamarádky kolem mě i kolegyně v práci mluvily stále o nemocech a lécích, které užívají, až jsem se cítila provinile, že já žádné neberu. Tělo mělo slušný základ z minula, a tak nemocem odolávalo. Přesto jsem záhy zjistila, že už nedám nohy za hlavu, neudělám poctivé kliky ani můstek. Kdy se to stalo? Cviky, které bývaly pro mě tak snadné. S příchodem menopauzy jsem si uvědomila, že musím něco změnit. Nemůžu se vymlouvat na stáří. Co by pak říkali mí rodiče, kteří překročili osmdesátku? A pokud nám vláda opět posune věk odchodu do důchodu, tak se ho snad ani nedožiju. Vždyť kolem mě přibývá denně vrstevníků, kteří umírají nebo čelí velmi zákeřným nemocem.

Dá se říct, že jsem den ze dne opět začala jezdit pravidelně kole. Zpočátku to bylo dvacet nebo třicet kilometrů, při kterých jsem měla pocit, že vypustím duši. Plavu opět několikrát týdně a ve vodě vydržím hodiny. Váhu nesleduji. Pohyb mi opět dělá radost. Našla jsem to, co mi chybělo. Nebyl to chlap, kterému bych vyvařovala, prala mu trenky a sledovala, jak se opíjí do němoty, ani šopování, kterému podlehly kamarádky. Byl to obyčejný pohyb na čistém vzduchu, trochu si dát do těla.

V padesáti letech jsem byla jako mé vrstevnice, prdelatá, unavená a věčně bez nálady. Blíží se mi 54. narozeniny, a už zase jezdím sto i víc kilometrů na kole, plavu přes přehradu a ujdu po městě víc, jak dvacet kilometrů denně. Těší mě, když mi kamarád řekne, že mi nevěří a podezírá můj krokoměr, že „mi to měří nějak špatně“. Těší mě, když se se mnou náš údržbář v práci pře o cyklistice. Jednoho dne přišel do práce a zničeně pronesl, že „si dal do těla“ a ujel, světe, div se, třicet kilometrů na kole. Léčil se z toho dalších čtrnáct dní a mně nevěřil, když jsem mu ukazovala záznam mého výletu na kole v délce sto dvaceti kilometrů. Nepřesvědčovala jsem ho, byť si výlety fotím pro vzpomínku. Nejezdím pro druhé, ale pro sebe. Nedávno jsem jen tak ze zvědavosti zkusila udělat pár kliků. A ono to šlo! Nohy za hlavu dám opět snadno, jsem zase pružná, šťastná a spokojená. I bez partnera. Mám dost kamarádů, i ženatých. V našem věku totiž spousta žen, tak jako já před časem, zapomíná být mladých. Dívají se na datum v občance jako na ortel lenosti, tloušťky a nemohoucnosti.

„Jsme už staré,“ řekla mi nedávno o tři roky mladší kamarádka.

„Jo? Možná ty, já už ne,“ odpověděla jsem. Už vím, že věk je jen číslo. Ano, už si nepořídím další dítě, asi už nebudu studovat, ale na sport ještě stará zdaleka nejsem. Mládnu jím a nehodlám se ho vzdát jen kvůli tomu, že jsem se nenarodila v tomto století. Chci toho dokázat ještě spoustu, a tak nemám čas stárnout. Pochopila jsem, že stejně tak jako štěstí, tak i mládí a vitalita jsou především v hlavě.

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete