Zimní ztráty

Už pátý den hustě sněžilo. Sněžilo tak, že jsem vyšla z domu s černým psem a po pár metrech se vracela s bílým chundeláčem. Ten den navíc silně mrzlo, člověku se nechtělo z postele, z pyžama, natož z bytu. To, na co si někteří stěžují, že do toho po pejscích šlápnou, nehrozilo. Byl to den, kdy jste o to mohli maximálně zakopnout. A já právě ten den měla spoustu vyřizování.

Vyřídila jsem potřebné a s malými rampouchy, které se tvořily na řasách, dorazila ještě k tátovi. Slíbila jsem mu nakoupit. S tisícikorunou za nákup jsem se vracela domů. Běžně platím platební kartou a peněženku vůbec nenosím. Tak jsem ani bankovku neměla kam dát. Vložila jsem ji do kapsy, snad ji neztratím. Cestou domů mi přišla ještě zpráva s kódem do zásilkovny, kam mi přišel balíček. A tak jsem se stavila ještě tam. Když jsem vyjímala telefon z kapsy, abych nadiktovala kód, zjistila jsem, že ona tisícikoruna tam není. Musela jsem ji vytratit cestou, když jsem si vyndala papírové kapesníky, abych se vysmrkala. To bylo ale na samotném začátku zpáteční cesty, kousek od domu mého otce.

Co dělat? K tátovi jsem to měla přes dva kilometry. Bankovku určitě někdo našel a sebral ji. Tisíc korun ale není pětikoruna, aby nad ní člověk jen tak mávl rukou. Štěstí se má pokoušet. A tak jsem unaveného psa odvedla domů a vydala se na cestu zpět. Unavená, promrzlá a nešťastná jsem klopýtala sněhem, hypnotizovala každý centimetr cesty a snažila se ji uvidět. Jaký div, když jsem místo své tisícikoruny uviděla jinou bankovku. Měla sice poloviční hodnotu, mít ale pět set korun nebo nic je také rozdíl. Bohužel, své peníze jsem nenašla, a to jsem ještě málem ztratila klíče od bytu. Držela jsem je v dlani a v jednu chvíli mi vyletěly z ruky. Všude kolem bylo ale tolik sněhu, že jsem se jich nemohla dohrabat. Ruce jsem měla úplně promrzlé, navíc se zvedl vítr. Naštěstí šlo kolem malé dítě s plastovou lopatou na sjíždění kopců.

„Chlapečku, můžu tě poprosit, půjčíš mi, prosím, tu lopatu?“ zeptala jsem se, protože jsem si jinak nedokázala představit, že klíče najdu.

Kluk na mě civěl a nechápal. Aha, on si myslí, že chci sjíždět kopce! Vždyť by se má zadnice na malou plastovou lopatku ani nevlezla. Tak jsem tomu malému klukovi vysvětlila, že potřebuji najít klíče. Pochopil, ale lopatu dát z ruky odmítl. Nakonec mi sám pomohl se sněhem. Klučina šikovně odhazoval sníh lopatou a já se snažila přehrabovat v ledové směsi holýma rukama. Jestli toto neodstonám, tak jsem ledová žena a už letos neonemocním, myslela jsem si. Nakonec něco cinklo a klíče byly opět na světě. Radostí jsem klučinu objala a nabídla mu bonbón, který občas nosím v kapse. Je zajímavé, že ten v kapse zůstal, zatímco má bankovka zmizela.

Ten den jsem ji nenašla. Domů jsem došla úplně zmrzlá se ztrátou pěti set korun. Co se dá dělat. Dva dny po této příhodě jsem šla se svým pejskem do místního lesoparku. Mám to tam ráda. Je tam klid, člověk potká jen pár pejsků s jejich pány a dokonale si odpočine.

Cestou jsem našla svazek klíčů. Už jsem se chtěla vrátit domů, když jsem zahlédla kousek od chodníku mezi větvemi stromku zajímavý předmět. Byla jím dvou set korunová bankovka. Nejdřív jsem si myslela, že ji tam někdo nastražil a nyní mě tajně pozoruje. Byla jsem tam ale sama. Ten den se má celková finanční ztráta smrskla na pouhé tři stovky.

Klíče jsem následně vložila na sociální síť, jestli je někdo nehledá. Tak se klíče dostaly ke svému majiteli a já byla částečně odškodněná.

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete