Ztracené klíče od bytu

Cestou z práce jsem si šla nakoupit. Pak jsem se ještě stavila u rodičů. Když jsem přišla domů, zjistila jsem, že jsem někde vytratila klíče. Existovala ještě možnost, že jsem klíče nechala u rodičů. Měla jsem je v kapse u bundy, u rodičů jsem je ale nevyndávala.

Přesto jsem zavolala rodičům. Ti mi potvrdili, že klíče u nich nejsou. Musela jsem k nim stejně osobně, aby mi půjčili rezervní klíče, které jsem u nich měla. Jinak bych se nedostala domů.

„Musíš vyměnit zámek,“ nabádal mě otec.

Ano, to jsem věděla. Ten den už ale nebyla nikde možnost koupit novou vložku do zámku.  

Tak jsem se rozhodla, že ji koupím další den.

Večer jsem seděla u počítače a na sociální síti, na stránce našeho města, uviděla fotografii svých klíčů. Nálezce ji sem umístil s tím, že hledá majitele, aby mu klíče předal.

Ač jsem zámek od bytu nehodlala dále používat, na svazku klíčů byly i ostatní klíče, které jsem nechtěla měnit. Měla jsem tam klíček od poštovní schránky, od vchodu do našeho domu, od sklepa, ve kterém dohromady nic nemám, jen samé harampádí, klíč od dcery a klíček od vchodu svých rodičů.

Spojila jsem se s pánem, který klíče našel, a domluvili jsme se, že mi klíče druhý den po směně, i on totiž měl ranní směnu, předá u vchodu do našeho domu. Důvěřivě jsem mu sdělila číslo popisné.

 Druhý den po práci jsem nešla do obchodu, ale spěchala domů. Pán tu ještě nebyl. Chvilku jsem čekala, pak jsem se ale rozhodla, že si dám domů alespoň tašku. Vyjela jsem výtahem nahoru a šla ke svému bytu. Ten jsem odemkla a zjistila, že mám byt vykradený. Zámek nebyl poškozen, bylo zřejmé, že pachatel byl nejspíš právě muž, který našel mé klíče. Já sama mu sdělila své číslo popisné a mé jméno znal už ze sociální sítě. A já hloupá na něj čekala před domem! Okamžitě jsem volala policii.

Když přijeli, byl před domem i nálezce klíčů. Prý mi je jde vrátit. Divila jsem se jeho odvaze. Přece musel tušit, že když mě vykrade a odemkne si mými vlastními klíči, které našel, bude mi okamžitě jasné, kdo je pachatel. A on ještě přijde a hraje si na spasitele. Pán se ale dušoval, že s krádeží nemá nic společného.

„To mám za svou dobrotu,“ postěžoval si.

Vypadal slušně. Nikdy bych do něj neřekla, že je to zloděj. Nestačí ale člověka obvinit, scházel důkaz. To, že měl mé klíče, se mi zdálo jako dostatečný důkaz. Nikoli ale policii.

Šetřením vyšlo najevo, že muž žije ve svém bytě společně se synem. Chlapec byl v pubertálním věku a byly s ním určité problémy. Před časem dokonce užíval drogy. Bylo nutné kluka vyslechnout.

Když pak policie dorazila společně s mužem, který našel mé klíče, k němu domů, syn majitele bytu byl doma. Na příchod nenadálé návštěvy zareagoval pokusem o útěk. Tím se vlastně přiznal.

Skutečně dospívající syn pána, co našel mé klíče, uviděl klíče na stole. U nich byla cedulka s mou adresou. Bylo dopoledne, táta, i já, byl v práci, kluk měl být ve škole. Místo do školy ovšem zamířil ještě s jedním kamarádem na mou adresu a vykradli mi byt.

Naštěstí se mi všechny věci vrátily. Část peněz kluci stihli už utratit. Uhradil mi je za syna jeho otec. A kluk putoval do nápravného zařízení.

Bylo mi jeho otce líto. Byl to slušný člověk. Poté, co mu zemřela žena, se mu výchova syna vymkla z rukou. Kluk fetoval, kradl, chodil za školu a nerostlo z něj nic dobrého.

Zámek mi otec okamžitě vyměnil. Pána, jehož syn mě vykradl, občas vídávám. Ze začátku se snažil se mi vyhnout. Styděl se za svého potomka. Já ho ale přesvědčila, že není zač se stydět. Stydět by se měl jeho syn. A tak jsme se začali zdravit jako staří známí.

Jen už vím, že pokud opět ztratím klíče od bytu, budu zámek měnit okamžitě. Stačilo třeba si na ten jeden den, co bylo už zavřeno, zámek vyměnit s rodiči nebo s někým známým, a mohla jsem si ušetřit nervy, starosti i čas.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10