Zubařovy zápisky, tentokrát z Afriky

Před časem jsem obdržel atraktivní nabídku od známých. Jednalo se o exotický výlet do Nigérie. Dlouho jsem nabídku zvažoval. Manželka měla strach z africké země. Představovala si zemi plnou divochů, exotických nemocí, agresivních muslimských obyvatel a špíny. Přátelé měli vazby na tuto zemi a slibovali mi komfortní ubytování a neobvyklé zážitky.

Po pečlivé přípravě a proočkování jsme se já, manželka a naše nejstarší dcera rozhodli pozvání přijmout. Mladší dcera strávila prázdniny u babičky a také na táboře.

Přípravě jsme věnovali hodně času. Když jsem já coby zubař zabalil i své nádobíčko, pro případ, že by někoho z nás rozbolely zuby, manželka se jala protestovat:

„To nemyslíš vážně! Nemůžeme toho moc tahat. Stejně ti to tam nebude nic platné, když nebudeš mít své zubařské křeslo.“

„Tak proč si ty a holka berete každá dvoje plavky?“ dal jsem se na protiútok.

„Ale plavky nejsou stejné, jako hromada háčků, dlátek a já nevím, co ještě. A ty léky musíme také zredukovat. Vždyť nás zadrží jako drogové dealery. Musíme vzít léky proti malárii, bolesti, průjmu, a ne léky na zánět zubů,“ oznámila mi manželka a „balíček zubní záchrany“ zůstal doma.

Zato naše dcera si vezla zcela jiný balíček.

„Co to tam máš?“ zajímalo mě.

„Tati, to mám na otisky. Určitě tam budou nějaká zvláštní zvířata, a já si udělám otisky jejich stop. Toto je hmota, která sama zaschne a je pevná. Lepší než sádra a nepotřebuji k tomu vodu!“  strčila mi dcera pod nos kelímek.

„Tak hlavně, že budeme mít otisky stop zvláštních zvířat,“ rezignoval jsem.

Cesta nebyla tak náročná, jak jsme si mysleli. I ubytováním jsme byli mile potěšeni.

„Jen byste neměli chodit nikam bez doprovodu,“ řekla nám milá paní, která nás měla na starost.

Bylo to zajímavé srovnání. Naše evropská země, a ta africká. Ač často na naši zemi nadáváme, tady jsme na vlastní oči viděli, jak dobře se máme. A bezpečně!

Přesto i tady bylo co obdivovat. Navštívili jsme Zariu a Katsinu, známou tradiční hliněnou architekturou.

Národní park na jihovýchodě Nigérie nás nadchl. V tomto národním parku totiž přežívají poslední gorily v Nigérii. Tropické lesy si nás také získaly. Zúčastnili jsme se také tance v maskách kmenů Yoruba a Ibo. Pobyt zde byl krásný a odpočinuli jsme si zde dokonale od civilizace.

Po týdnu mě ale začal příšerně bolet zub. Kousek se mi ho uštípl a já měl obnažený nerv.

„Vidíš! Kdybych měl s sebou svůj zubařský balíček,“ postěžoval jsem si ženě.

„Kdybys nekousal do kostí, měl bys zub v pořádku. Zajdeš si někam k zubaři, a bude to,“ řekla manželka.

„Ty si myslíš, že je to stejné, jako zajít si k zubaři u nás? Já k žádnému domorodému šamanovi nejdu. Vždyť by mi všechny zuby vypadaly,“ bránil jsem se.

To jsem věděl, že tamní zdravotnictví je na velmi špatné úrovni.

„Půjdu sem se zubem, a odvezu si žloutenku, malárii, tyfus a kdo ví, jaké ještě svinstvo.“

A tak jsem zůstal bez zubařského ošetření. Do odjezdu domů zbývaly ještě dva týdny a mě zub bolel víc a víc. Nepomáhala už ani běžná analgetika.

Ač zubař, byl jsem bezradný. A pak jsem pozoroval dceru, která objevila nenápadnou stopu nožky nějaké opičky. Vydlabala malé množství hmoty z kelímku a nanesla ho na stopu. Po chvilce vyloupla solidní otisk.

„Ukaž! To je ale zajímavé,“ hodnotil jsem. „Máš té hmoty dost?“

„Určitě mi bude stačit,“ odpověděla dcera.

„Půjč mi to na chvíli.“ Vzal jsem kelímek a začal studovat složení. Dočetl jsem se, že v něm není nic toxického.

„A to stačí jen nanést?“

„Ano, ve spojení se vzduchem to během chvilky tuhne. Proto to musí být pořád takto zabalené,“ ukázala dcera alobal uvnitř kelímku.

„Můžu si trošku vzít?“ zeptal jsem se, a ani jsem nečekal na odpověď. Uloupl jsem si kousek hmoty a ihned jsem si ji s pomocí kapesního zrcátka nanesl na nemocný zub.

I v ústech hmota rychle zaschla a ztvrdla. Bál jsem se, že se ten kousek během chvíle uloupne, provizorní náhrada ale na místě držela i druhý den. A třetí den mě zub přestal bolet. Nerv zuby byl zakryt, nebyl drážděn, a já v Nigérii vydržel až do konce bez trápení.

Po návratu do vlasti jsem se styděl vyhledat mého kolegu, s kterým si navzájem vypomáháme při stomatologické péči. A tak jsem zašel k neznámému lékaři v jiném městě.

„Člověče, řekněte mi, co to v té puse máte?“ ptal se mě.

„Byl jsem měsíc v Africe, a znáte, jak to tam chodí. To mi udělali v jedné z těch chýší místní felčaři. Prý je zub vyléčený,“ lhal jsem, jako když se práší. A kupodivu jsem nebyl odhalen.

„No jo, Afrika. Kam se tam hrabou na naše vyspělé zdravotnictví, že?“ usmál se zubař.

A já ani nedutal, že jsem také lékař, a dokonce z oboru.