Barbara Kovačková: Každý by měl mít možnost prožít stáří důstojně

Poprvé jsme se s Barbarou Kovačkovou setkaly při představování nového domu pro seniory v Borové. Na první pohled skromná žena, jež si na základě špatných zkušeností z nemocnice a z umírání svých nejbližších usmyslela, že vybuduje něco, co pomůže lidem prožít důstojné stáří. V dnešní době, kdy ve společnosti neustále klesá respekt ke starší generaci, je to opravdu úctyhodné rozhodnutí
.
Prvotní myšlenka vybudovat dům pro seniory včetně tzv. LDNky tedy vzešla z vašich špatných zkušeností z podobných zařízení?
Barbara Kovačková: Ano. Babička mi umírala v nemocnici a maminka na rakovinu doma. Měly jsme se sestrou štěstí, že jsme se mohly o maminku starat v jejím domě v Novém Boru. Tehdy jsme neměly ani jedna představu, jak dlouho budeme o maminku pečovat. Lékařka v Praze, která naši maminku léčila, nám poradila, co máme sehnat, kde si co půjčit, a že je možné využít společnosti Home Care, jež zajišťuje odbornou domácí péči.
Péče v Praze byla úžasná. To se však nedalo říci o malém městě na severu Čech. Tam byl problém ve všem. Lékařka v Novém Boru nás nutila dát maminku do nemocnice. Když jsme neuposlechly, tak nám odvezli infuze, které jsme dostaly den předem. Byl to pro mne tak otřesný zážitek, že jsem se začala zajímat víc o tuto problematiku. Jak fungují pečovatelské domy, domovy důchodců a LDNky. Kolik lidí je na pokojích, jakou mají péči, co potřebují nejvíce. Kdo má svou osobní zkušenost, jistě ví, o čem mluvím.

Je jasné, že jen přípravy projektu musely zabrat spoustu času. Kde jste hledala inspiraci?
Barbara Kovačková: Strávila jsem hodně času objížděním nejrůznějších domovů důchodců, pečovatelských domů, abych zjistila, na jaké bázi fungují a zároveň našla jejich slabé i silné stránky. Velmi mi pomohla paní Dáša Zavadilová, ředitelka Domova důchodců v Praze Hájích. Ta mne asi nejpodrobněji seznámila s provozní stránkou těchto zařízení. Ohledně vybavení jsem projela celou řadu podniků, včetně výrobních závodů, u nás i v zahraničí. Od počátku jsem měla jasno v tom, že domov bude vybaven kvalitními a funkčními materiály a zároveň nebude připomínat nemocnici ani ve druhé budově, kde budou již skutečně nemohoucí lidé.

Jak dlouho tedy budování domova trvalo?
Barbara Kovačková: Tři roky. Ani tato stavba se neobešla bez zdržení, výměny stavební společnosti a změny řady dodavatelů.

Jak nápad s penzionem pro seniory vnímala vaše rodina?
Barbara Kovačková: V první okamžik si mysleli, že jsem se zbláznila.(smích) Dnešní generace samozřejmě mezigenerační tématiku nevnímá stejně. U mě to bylo dáno dětstvím. Tatínek po mém narození utekl na Západ, což se mamince již nepodařilo. Navíc tatínek brzy poté v zahraničí zemřel a mamince nic jiného nezbylo, než začít usilovně pracovat, aby nás se sestrou sama uživila. O nás se tak od útlého dětství v podstatě starala babička.
Maminka se poté znovu provdala. Mám tedy nevlastního tatínka. Je to úžasný člověk a já si i díky jeho vzpomínkám a vyprávění uvědomuji ten jeho životní nadhled. Navíc na něm je přesně vidět to, že pokud je člověk ve stáří v pohodě a má rodinné zázemí, nemusí být pesimista, ale naopak velmi inspirující jedinec, jehož život stále baví a naplňuje.
Jinak to má se mnou rodina vážně těžké. Zvláště poslední roky, kdy trávím většinu času právě budováním domova pro seniory. Děti i přítel se tak musí obejít bez teplých večeří, ale i dalších rituálů klasických rodin. Mám tedy velké štěstí, že děti plně respektují, že se jim nemohu věnovat jako jiní rodiče, a že musí být od mládí velmi samostatní.

Máte vůbec při vaší vytíženosti čas sama na sebe?
Barbara Kovačková: Od letošního března vůbec ne. Jinak moc ráda jezdím na kole, lyžuji, chodím na houby a pak se ráda potápím. Například o Vánocích jsem místo nakupování dárků pozvala rodinu na dovolenou. Brala jsem to i jako satisfakci za to, že jsem se rok rodině téměř nevěnovala. Deset dní jsme se tak všichni potápěli, jezdili na kolech, vyráželi na výlety. Z mého pohledu to byl skutečně maximální relax.
Jinak mám ještě kamarádku, se kterou chodíme už čtrnáct let jednou týdně hrát squash. Ale od jara jsem musela zrušit i ten. Opravdu mi na nic nezbývá čas ani energie. Moc mi samozřejmě chybí naše dívčí dýchánky, ale i výlety s přítelem na kole.


Děkujeme za rozhovor.