Dobrý v posteli aneb neztratit se ve vlastním životě

Název knihy: Dobrý v posteli
Autorka: Jennifer Weiner
Přeložila: Zuzana Pernicová
Nakladatelství: Domino
Datum vydání: 10. 6. 2015
pevná vazba
Počet stran: 496
Cena: 339 Kč

DOBRÝ V POSTELI – výtečně napsaná kniha o tom, jak se neztratit ve vlastním životě, když je vám kolem třiceti, máte mírnou nadváhu a nemáte přítele.

Právě vyšel román, který je v celé řadě zemí považován za „bibli“ žen kolem třicítky, které by se rády usadily a založily rodinu – kdyby ovšem měly s kým.

Hrdinka této knihy je přemýšlivá a vládne ironickým smyslem pro humor. I proto je DOBRÝ V POSTELI - příběh, který výtečně napsala Jennifer Weiner - jedním z nejprodávanějších titulů v USA za posledních pět let. U nás ji vydává nakladatelství DOMINO v Edici Inteligentní romány pro inteligentní ženy. A o čem že vlastně je?

Naši osobnost a osud neutvářejí ostatní. Utváříme je sami.

Osmadvacet let ubíhal život Cannie Shapirové bez větších zádrhelů, tedy když pomineme fakt, že její otec dávno škrtl dceru ze svého života, což matka vyřešila navázáním ne úplně konvenčního vztahu. Cannie je odhodlána nenechat se tím převálcovat: má přece vcelku hezký život, přátele, psa a zajímavou práci. Dokázala se dokonce smířit i se svými křivkami, které by někteří mohli považovat za přebujelé.

Usilovně udržovaná duševní rovnováha se zbortí ve chvíli, kdy si Cannie ve společenském časopise přečte lehce urážlivý článek svého bývalého přítele nazvaný Milovat korpulentní ženu. Všechny obranné mechanismy i podpůrné berličky přestanou najednou fungovat. Cannie se ocitá na šikmé ploše, na jejímž konci je už jen zoufalství a deprese.

I z takových neutěšených míst se ale člověk může dostat, pokud o to opravdu stojí. Cannie prožije zlomový rok, v němž se vypořádá se všemi svými ztrátami i prohrami a pokusí se zjistit, kým vlastně je. Protože jedině tak bude moci přijít na to, kým vlastně chce v budoucnu být.

O autorce knihy Dobrý v posteli

Jennifer Weiner vyrostla v Connecticutu a vystudovala anglickou literaturu na Princetonu. Její knihy vycházejí ve třiceti šesti zemích.
Největšího úspěchu dosáhla s románem Dobrý v posteli. Čtenáři na celém světě ocenili autorčino umění spojit závažné společenské téma (v tomto případě problematiku třicátnic, které by se chtěly usadit, ale nedaří se jim najít volný protějšek) s neotřelým smyslem pro humor. Jennifer Weiner má odpozorovány i ty nejmenší detaily každodenního života a přenáší je na stránky svých knih s obdivuhodnou lehkostí, vyhrazenou jen pro ty nejtalentovanější.

Nejinak je tomu i v dalším jejím románu Až úplně dolů, který česky vyjde na podzim 2015. Ani v něm na čtenáře nečeká lehké téma: hrdinka si ve snaze být dokonalá a všechno zvládnout vybuduje závislost na prášcích.

Ukázka z knihy Dobrý v posteli

V létě před mým posledním ročníkem na střední vzala máma Joshe a Lucy na několik dní na ostrov Martha’s Vineyard. Hrozně chtěla vypadnout na chvíli z domova a kamarádka jí nabídla, ať se ubytuje u ní. Já si poprvé našla letní brigádu, dělala jsem zdravotnici v místním domě dětí. Řekla jsem mámě, že zůstanu doma, budu hlídat psy a střežit naši pevnost. Těšila jsem se, že v domě bude klid, pozvu si tam svého třiadvacetiletého přítele, aniž by nás matka sledovala ostřížím pohledem, a budu si moci chodit, kam se mi zlíbí.
První tři dny byly prima. Ale když jsem se čtvrtého dne vrátila v časných ranních hodinách domů, zase jako by mi bylo dvanáct. Otec se v ložnici skláněl nad otevřeným kufrem a rovnal do něj bílá trička a černé ponožky – možná přesně tytéž jako posledně, blesklo mi hlavou.
Civěla jsem na kufr a pak jsem zvedla pohled k němu. Dlouze si mě změřil. Povzdechl si.
„Zavolám ti, až budu mít nové číslo,“ řekl.
Pokrčila jsem rameny. „Jak je libo.“
„Takhle se mnou nemluv!“ vyjel na mě. Drzost nesnášel. Vyžadoval, aby se s ním jednalo s úctou, a to i ve chvílích, kdy si ji nezasloužil – v těch tím spíš.
„Jak se dotyčná jmenuje?“ zeptala jsem se. Zúžil oči.
„Proč to tě to zajímá?“
Dívala jsem se na něj a nevěděla, co říct. Copak na jménu záleží? Změní se tím něco?
„Řekni mámě...,“ spustil, ale zavrtěla jsem hlavou.
„Ani mě nenapadne, abych za tebe dělala špinavou práci. Jestli jí chceš něco říct, tak jí to řekni sám.“
Pokrčil rameny, jako by na tom nesešlo. Přihodil do kufru ještě pár košil a hrst kravat.
„Jsem ráda, že se pakuješ. Víš to?“ Můj hlas zněl v ranním poklidu příliš hlučně. „Bude nám bez tebe líp.“
Podíval se po mně. A pak přikývl. „Jo. Možná že bude.“
Vrátil se k balení. Já se vrátila do svého pokoje. Natáhla jsem se na postel – na postel, kde mi táta před milióny let čítával pohádky – a zavřela jsem oči. Vždyť jsem to přece čekala. Věděla jsem, že to jednou přijde. Myslela jsem si, že to bude, jako když se ze staré rány konečně odloupne strup – štípne to, trochu zabolí a člověk má pocit, že mu něco chybí. Ale pak už necítí nic. Vůbec nic. Tak to mělo být, tak jsem to chtěla vnímat, a když jsem se zuřivě převracela na posteli, sugerovala jsem si, že to tak opravdu je. Vždyť je to fuk, omílala jsem si v duchu pořád dokolečka. Jen jsem nechápala, proč tedy brečím.

Po střední škole jsem nastoupila na Princeton, protože mi to otec v jednom z posledních záchvatů rodičovství poručil. Radši bych šla na Smith College. Líbil se mi tamní univerzitní areál, líbil se mi trenér veslařského týmu, líbilo se mi, že je to dívčí škola, kde se budu moci soustředit na studium a nebudu se muset stydět za to, co jsem – typická šprtka s nosem zabořeným v knížkách.
„Na to zapomeň,“ prohlásil otec. Tou dobou s námi už půl roku nebydlel; přestěhoval se na jiné předměstí a žil tam ve zbrusu novém nablýskaném činžáku se zbrusu novou nablýskanou přítelkyní. Svolil, že k nám přijede na večeři, pak to zrušil a dvakrát jsme kvůli němu museli posouvat termín. „Na školu pro lesby tě nepošlu.“
„Larry,“ pokárala ho matka tichým zoufalým hlasem. Tou dobou z ní vyprchala veškerá radost a dobrá nálada. Teprve po letech – a díky Tanye – se jí zase vrátil bezstarostný smích.
Otec ji ignoroval a s kusem steaku na půl cestě k ústům si mě podezíravě měřil. „Nejsi lesba, že ne?“
„Ne, tati,“ opáčila jsem, „já to mám nejradši ve třech.“
Rozžvýkal sousto. Polkl. Otřel si rty ubrouskem. „To je o dva lidi víc, než bych čekal, že tě budou chtít vidět nahou.“
Zatímco Smith College mě nadchla, Princeton mě odpuzoval. Univerzitní areál vypadal jako výkladní skříň úspěšného genetického experimentu: všichni byli blonďatí a dokonalí, až na tmavovlásky, které byly exotické a dokonalé. Za celý víkend, který jsem tam strávila, jsem nezahlédla nikoho tlustého ani nikoho se špatnou pletí. Jenom celé hektary lesklých vlasů a rovných bílých zubů a dokonalé postavy
v dokonalém oblečení promenující se pod dokonalými vrbami rostoucími kolem dokonalých kamenných budov v pseudogotickém stylu.
Řekla jsem otci, že tam budu nešťastná. Opáčil, že je mu to jedno. Zakopala jsem se na pozicích. Dal mi nůž na krk, že buď Princeton, nebo nic. A tak jsem se spakovala, ubytovala na princetonské koleji, začala chodit na přednášky a nechala si ze stojanu v knihovně ukrást horské kolo, které jsem dostala jako dárek k ukončení střední školy. Naši se mezitím rozvedli, otec se s námi skoro přestal stýkat a nechal mi na krku školné, na které přispíval jen tolik, aby se mi nevyplatilo začít studovat někde jinde. A tak jsem dala vale veslařskému družstvu – nebyla to bůhvíjaká ztráta pro mě ani pro družstvo, protože jsem nabrala nejen pověstných sedm kilo, jak se to studentům v prváku stává, ale nádavkem ještě jednou tolik za svoji spolubydlící, pilnou bulimičku – a sehnala si práci ve studentské jídelně, láskyplně přezdívané žrádelna.
Jestli mají být vysokoškolské roky nejlepšími roky života, tak já jsem strávila svoje nejlepší léta tím, že jsem se síťkou na hlavě podávala strávníkům míchaná vajíčka z prášku s rozbředlou slaninou, nakládala špinavé nádobí na pohyblivý pás, myla podlahu a po očku sledovala svoje spolužáky, kteří byli všichni krásnější, elegantnější a mnohem spokojenější sami se sebou, než kdy budu já. Všichni měli líp ostříhané vlasy. A všichni byli hubení. Pravda, mnohé holky byly hubené, protože si po každém jídle strkaly prst do krku, ale i to mi občas připadalo jako hodně nízká cena za to, že mají všechno, co si žena může přát – inteligenci, krásu a metodu, jak mlsat zmrzlinu a třešňové koláčky a přitom si udržet štíhlou linii.
„Perfektní vlasy“, tak se jmenoval první článek, který jsem napsala do alternativních studentských novin. Byla jsem v prváku a šéfredaktorka, třeťačka jménem Gretel, která nosila blonďaté vlasy ostříhané po vojensku na ježka, mě požádala, ať píšu dál. Ve druháku jsem to dotáhla na sloupkařku. Ve třeťáku už jsem byla rovnocennou členkou redakce, a pokud jsem zrovna v jídelně nerozdávala hašé nebo se neoháněla mopem, trávila jsem každou volnou chvilku ve stísněných zaprášených kancelářích Nassau Weekly a byla jsem přesvědčená, že právě tímhle se chci živit.
Psaní pro mě představovalo únik. Únik z Princetonu, kde byli všichni šik a styloví (jeden kluk z mojí koleje byl dokonce budoucí vládce jakéhosi státečku na Blízkém východě). Únik z rodiny a její vleklé mizérie. Pustit se do psaní bylo jako ponořit se do moře, do příjemných vod, kde se dovedu pohybovat snadno a elegantně, kde můžu dovádět a kde jsem zároveň viditelná i neviditelná – jen podpis pod článkem, ne člověk z masa a kostí. Sedět u počítače před prázdnou obrazovkou s blikajícím kurzorem byl ten nejlepší únik, jaký jsem znala.


Tuto knihu Dobrý v posteli koupíte v knihkupectví a na internetových stránkách nakladatelství Domino.