Karma

Kdysi, jako mladá, hloupá holka jsem potkala pěkného kluka. Tehdy člověk řešil jen, jestli se mu kluk líbí, nebo ne. Byla jsem nezadaná a vlastně jsem ještě žádný vážný vztah v životě neměla. Pár platonických lásek, kdy jsme se vodili za ruku a říkali si, jak spolu zestárneme a budeme spolu do konce života, sice proběhlo, zůstalo ale jen u slibů. Vždyť jsme byli mladí, lační po poznání a každý den před nás stavěl nové a nové výzvy.

David se mi ale líbil víc, než ostatní kluci. A já jemu. Nadbíhal mi a sliboval mi lásku, porozumění a cit, a já se zamilovala. Byl to první kluk, který překročil hranici platonického vztahu.

Náš vztah nám dlouho nevydržel. Po několika měsících jsem zjistila, že jeho vášeň pro ženy má větší rozměry, než jsem čekala. Sice mi tvrdil, že s těmi ostatními jen tancuje, prochází se a tráví s nimi čas, kdy já nemůžu, nikoli intimně, já se s ním rozešla. Bylo mi jasné, že mě podváděl. Život šel dál a já dospívala, poznávala, potkávala a žila si svůj život.

Vdala jsem se, narodily se nám dvě krásné dcery, a žila jsem spokojený manželský život. Před padesátými narozeninami jsem o manžela přišla. Dostal silný infarkt, kterému podlehl. Holky už byly dospělé a navzájem jsme se, my tři ženské, držely. Bylo to kruté období.

Upnula jsem se na vnučku. Byla to dcerka mé starší dcery a já v ní viděla důvod jít dál. Zůstala jsem sama, žila jsem ve společné domácnosti s mladší dcerou. Po dvou letech jsem pomaličku přemýšlela, jestli mám hledat další vztah. Měla jsem ale kolem sebe dcery, vnučku, a o pár let se naše rodina rozrostla o vnuka, syna mladší dcery. Chystala jsem svatbu mladší dcerce a žila plným životem. Práce a koníčky mě plně zaměstnávaly. Kamarádek jsem měla tak akorát, dalo se na ně spolehnout a vždy si na mě udělaly čas. Mužský by byl jen komplikace.

Žila jsem klidným a uspokojujícím životem.

Jednoho dne jsem spěchala z práce, protože jsem musela u starší dcery vyzvednout vnučku. Měla u mě přespat, protože mladí šli do divadla. Vedla jsem malou Nelu večerní ulicí, a jak jsem pozorovala dítě, aby neupadlo, málem jsem vrazila do muže stojícího nám v cestě.

„Pardon,“ řekla jsem, a až teprve pak jsem si všimla, že muž je nejspíš zrakově postižený. Měl brýle se silnými skly a tápavě se pohyboval. Nebyl přímo slepý, ale moc mu k tomu nesházelo.

Pak jsem se zarazila.

„Davide, to jsi ty?“

Ač od našeho rozchodu uplynulo mnoho let, tak úplně se mi David neztratil. Věděla jsem, že zdědil byt po rodičích, v kterém žije. Vídala jsem ho mnohokrát v doprovodu různých žen. Dokonce jsem znala jednu, která bývala jeho milenkou. Já zatím žila krásným rodinným životem až do chvíle, kdy mi manžela vzala smrt.

„Kdo to je?“ zeptal se. Připomenula jsem se a on pookřál. Chvilku jsme si ještě povídali.

Svěřil se, že ho trápí páteř, má výhřezy plotének, vyměněnou kyčel a na druhou čeká, silnou cukrovku a oči má postižené zeleným zákalem, který může přerůst v úplnou slepotu. Stal se z něj vlastně mrzák a celý svět se mu obrátil vzhůru nohama.

„Tebe jsem ale rád viděl, vlastně slyšel,“ usmál se. „Vždycky jsem tě měl rád a nikdy nepřestal.“

Nevěděla jsem, co říct. Na jazyk mi přicházela slova jako karma, trest, ale nahlas jsem se jen zeptala:

„Nechceš s něčím pomoct?“

„Ne, domů trefím,“ řekl.

„Já nemyslela teď. Třeba do obchodu, nebo uvařit, anebo s úklidem.“

Zdálo se mi to slušné mu nabídnout pomoc. Proč bych to neudělala, když bydlí tak blízko?

„Ne, to po tobě nemůžu chtít,“ poděkoval.

Davida jsem ještě několikrát potkala. Jeho zdravotní stav se zhoršoval. Dnes mu občas nakoupím, nebo přinesu kus bábovky, když peču. Nebo mu zajdu popovídat o svých vnoučatech. Připadá mi to normální, někomu pomoci. Měla jsem ho přece kdysi ráda? Ano, nežil příkladně a mnohým ženám ublížil. Dokonce i mně. Proč ho ale trápit dál? Jemu se jeho nezřízený život odměnil a já pomalu vidím, jak sešel a pomaličku se ztrácí.

A proto věřím v karmu. Hozený kámen vracím pohlazením, ať se mi dobro sčítá.

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete