Čas malinČas malin Borůvky - víte o nich všechno?Borůvky - víte o nich všechno? Rybízová marmeláda - nejoblíbenější receptyRybízová marmeláda - nejoblíbenější recepty Školní rok 2020/2021Školní rok 2020/2021
Chytrá žena na Facebooku
Kategorie
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Neděle 09.08. 2020
Dnes má svátek Roman
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 

Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY
Dělená strava? Zase další dieta? Nebojte se, dělená strava spočívá v tom, že své jídlo dělíte na bílkoviny, sacharidy a neutrální potraviny.

Nejsou všichni muži stejní

26. 07. 2020 | Vaše příběhy

Petra jsem poznala jako devatenáctiletá na vodě. Měla jsem svou partu, s kterou jsem se vypravila na vodu, stejně jako Petr. Tehdy jsme spali různě po kempech, ale vyhledávali jsme i místa v lese, kde jsme tajně přespali, na ohni si udělali něco k jídlu, a ráno jsme putovali zase dál. Na vodu jsem vyjela se svou partou, ale zpátky se vrátila s tou Petrovou. Seznámili jsme se jeden večer v kempu, kde jsme obě skupiny přenocovaly, a protože jsme si s Petrem ihned padli do oka, požádal mě, jestli bych ho nedoprovázela. On mě zase odvezl po návratu zpět k rodičům, protože už měl auto. Byl o tři roky starší než já, a už pracoval. Já ještě studovala.

Neměl to k nám daleko, a tak jsme se vídali i po vodáckém výletě. Znali jsme se rok, když jsem náhle zjistila, že jsem těhotná. Ani jeden s tím nepočítal. Rozhodli jsme se, že si miminko necháme. Petr mě požádal o ruku. Kvůli dítěti jsem nakonec přerušila studium na vysoké škole, vzala si Petra a přestěhovala se k němu do jeho malého bytu. Petrův byt se víc podobal holobytu. Tím, že jsem i já nastoupila na brigádu, protože těhotnou mě nikde natrvalo nepřijali, jsme si mohli dovolit byteček zútulnit. Zároveň jsme také kupovali výbavičku pro miminko, s čímž nám ve velkém pomáhali mí i jeho rodiče. Mí rodiče nebyli šťastní, že si Petra hned beru za muže.

„Měj rozum, znáte se teprve rok,“ domlouvala mi máma a radila, ať se sňatkem chvíli počkám.

„Můžete přece spolu bydlet, a když to bude klapat, vezmete se potom.“

Jenže já chtěla, aby se náš syn narodil do úplné rodiny. Chtěla jsem se jmenovat stejně jako Petr a náš malý.

Petr byl ze začátku znamenitý manžel. Pečoval o mě, kupoval mi ovoce, byl pozorný a plánoval budoucnost. Když jsem byla zhruba ve třetím měsíci těhotenství, začal se uzavírat do sebe. Byly dny, kdy se mnou vůbec nemluvil. Přišel z práce, zalezl si do pokoje a ještě než se setmělo, usnul na gauči. Pak přišly naopak dny, kdy byl hovorný, chtěl si povídat celé noci, byl veselý a uprostřed noci mě lákal na procházky. Já byla přitom unavená, protože jsem chodila do práce a zvětšující se bříško mi dávalo zabrat.

A pak to přišlo. Byla jsem už asi v šestém měsíci těhotenství, když mě Petr náhle probudil uprostřed noci.

„Musí ven, ihned musí ven!“ křičel. Nejdřív jsem nechápala, co svými výkřiky myslí. Pochopila jsem, když jsem si všimla, že mě chce bouchnout do břicha. Utekla jsem na poslední chvíli z ložnice. V předsíni byly rozházeny malé oblečky, které jsme měli nachystány pro naše miminko. Zamkla jsem se ve vedlejším pokoji.

„Slyšíš, je to ďábel!“ Tak a podobně řval Petr, dokud únavou neusnul. Tu noc u nás dokonce klepali sousedi, aby docílili klidu. V obavě o naše miminko jsem celou noc nespala. Byla jsem zamčená v obývacím pokoji, hladila si břicho a nechápala jsem, co se s mým mužem stalo. Druhý den jsme ani jeden nešel do práce. Přesto Petr brzy ráno zmizel, nevím ani, kam. Okamžitě jsem si začala balit věci. Sesbírala jsem výbavičku pro naše dítě, zavolala si taxíka a chtěla odjet k rodičům. Na schodech jsem se setkala s Petrem. Zastoupil mi cestu, vytáhl z tašky velkou pikslu a chtěl na mě vylít celý její obsah. Později jsem se dozvěděla, že to byla nějaká žíravina, kterou mě chtěl zbavit „ďábla“.

 

Třásla jsem se, plakala, bylo mi zle, když mi máma otevřela dveře. Vše jsem jí povyprávěla. Okamžitě bylo rozhodnuto, že zůstanu u rodičů. I u nich mě ale Petr otravoval. Bylo rozhodnuto, že přestanu ihned chodit do práce.

„A z čeho budu žít?“ ptala jsem se zoufale rodičů. Ti mi nabídli svou pomoc. Šlo přece o mě jako jejich dceru, a hlavně o jejich prvního vnoučka. Petrovy útoky ale neustaly. Zvonil u mých rodičů, dokonce se pokusil prát i s mým tátou na ulici. Nakonec jsme zavolali policii.

Zažádala jsem o rozvod a Petr se nakonec musel podrobit odbornému vyšetření. Byla mu diagnostikována schizofrenie. Jak jsem později zjistila od Petrových rodičů, měl podobné příznaky již v dětství. Časem ale vymizely. Nyní se vrátily v mnohem větší síle.

 

Petr se musel podrobit léčbě a já vzala svou žádost o rozvod zpět. Pokud by se totiž vyléčil, dokázala jsem si představit, že by se vše vrátilo do starých kolejí. Zůstala jsem ale bydlet u rodičů, kde jsem měla klid a byla v bezpečí. Petr za mnou po pár týdnech začal docházet. Zdálo se, že se uklidnil a je to zase ten Petr, jakého jsem znala dřív. Těšil se na miminko, omlouval se a pečoval o mě.

 

Přišel den D a já porodila našeho Martínka. Krásný a zdravý chlapeček nás opět stmelil.

Mí rodiče i rodiče Petra byli naměkko, Petr se dmul pýchou, s láskou držel svého potomka. Já ale byla ve střehu. Stále jsem se bála, jestli mu něco neudělá.

 

„Vrať se zpátky s malým domů,“ žadonil Petr.

Nakonec jsem se rozhodla, že počkám do konce šestinedělí. Pokud se nic nestane, vrátím se zpět domů a budeme žít jako rodina. Petr sekal dobrotu. Promluvila jsem si s jeho lékařem.

„Zdá se, že váš muž zareagoval na léčbu. Třetina lidí se plně uzdraví,“ řekl mi.

„A co ty zbylé dvě třetiny?“

Dozvěděla jsem se, že u někoho část příznaků přetrvává a, bohužel, zbytek pacientů nezareaguje na žádnou léčbu. To ale nebyl Petrův případ. A tak jsem se domů vrátila.

„Budu ale spát s malým v ložnici, a ty v obýváku,“ dala jsem si podmínku. Petr souhlasil. Co jiného mu zbývalo?

V noci jsem se, pro jistotu, s malým zamykala. Postupem času jsem Petrovi dovolila, aby malého vozil v kočárku. Vždy jsem ale byla u toho a dohlížela, že je Martínek v bezpečí. Koupala jsem ho jen já, přebalovala jen já a nespouštěla ho z očí. Petrovi se ale nemoc nevracela.

 

Martínek měl tři měsíce, byl nervózní a ten den hodně plačtivý. Petr se vrátil z práce a mně třeštila hlava.

„Tak si běž na chvilku lehnout, já malého pohlídám,“ nabídl mi. S váháním jsem souhlasila a na chvilku se natáhla. Probudila jsem se úplně zpocená a v bytě bylo naprosté ticho. Nejdřív jsem se lekla, že Petr vzal syna a někam s ním odjel. Kočárek byl ale na svém místě. Vešla jsem do vedlejší místnosti a škvírou mezi dveřmi pozorovala svého malého synáčka. Spinkal v kolébce, kterou nám darovali Petrovi rodiče. Petr se k němu skláněl a divně se usmíval. V jeho očích jsem zahlédla zvláštní záblesk. Znala jsem ho z období před Petrovou léčbou, kdy se začal měnit. A pak jsem to viděla! Petr držel za zády nůž! Uvědomila jsem si, že chce našemu synovi ublížit, a nevěděla, co mám dělat. Pokud ihned uteču a zavolám pomoc, bude už pozdě. Pokud půjdu sama neozbrojená proti svému mnohem silnějšímu muži, ublíží mně i synovi. V kuchyni stál na sporáku velký zavařovací hrnec. Byly v něm ještě sklenice s okurkami, které jsem den předtím zavařovala. Byla jsem tak unavená, že jsem je nechala v hrnci a šla spát. Popadla jsem hrnec a vřítila se s ním do pokoje. Překvapila jsem svého muže, a to byla má výhoda. Vší silou jsem mrštila hrncem po jeho hlavě. Sesunul se k zemi. Z hlavy mu vytryskla krev. Popadla jsem spícího Martínka, probudila ho tím, a letěla jsem v noční košili s dítětem v náručí z bytu pryč. Byla jsem bosá, chlapeček plakal a já zazvonila u prvních dveří.

„Zabila jsem ho!“ řekla jsem a sesunula jsem se na kolena.

Soused, který mi otevřel, byl jím starý pán, mě zmateně pozoroval. S jeho pomocí jsem zavolala policii, abych se udala z vraždy vlastního manžela.

Petr ale nebyl mrtvý. Probral se a vše přebrala policie. Petrovy příznaky se vrátily, a tak jsem nebyla nijak stíhána. Petr byl umístěn do psychiatrické léčebny, kde se opět podrobil léčbě, a já znovu požádala o rozvod a vrátila se s dítětem k rodičům. Také jsem zažádala o zákaz styku otce a dítěte. Psychiatr, který u soudu vypovídal, stál naštěstí na mé straně a já docílila úplného zákazu styku Petra s Martínkem. Petr měl vyživovací povinnost vůči synovi i mně spíše symbolickou, ale to mi nevadilo. Důležité bylo, aby byl náš syn v bezpečí.

Po rozvodu jsem to měla těžké. Nikomu jsem nedůvěřovala a stále se bála o své dítě.

„Jednou si najdeš někoho normálního, a ten ti s dítětem pomůže a bude tě mít rád,“ domlouvali mi rodiče i kamarádky. Já ale na dalšího muže nemyslela. Byla jsem ráda, že jsem se svým maličkým sama. Hodně mi pomáhala má máma.

Petr byl v psychiatrické léčebně přes měsíc. Když ho pustili, měl úplný zákaz přibližovat se ke mně i k synovi. Tentokrát to skutečně dodržoval. Já se ale stále bála, kdy se objeví a bude mé dítě ohrožovat. Vrátila jsem se do práce, s péčí o malého mi pomáhala máma. Stále jsem jí volala a ptala se, jestli je maličký v pořádku. Byl.

 

Syn měl už půl roku, když jsem se jednoho dne náhle dozvěděla, jaký byl další osud mého již bývalého muže. Několik měsíců od ukončení poslední léčby, kdy měl už navždy užívat léky na svou psychickou nemoc, byl zatčený policií. Pokusil se na dětském hřišti ve městě napadnout a unést malou holčičku. Křičel na celé kolo, že je to ďábel a musí ji zničit. Holčičce se naštěstí díky její mamince nic nestalo, Petr byl chycen a opět umístěn do léčebny. Žije tam dodnes. Martínek už chodí do školky, o svém otci a jeho nemoci nic neví. Já stále žiji u rodičů. Je nám u nich dobře, i když si stále uvědomuji, že jednou bych asi měla svému synovi pořídit nového, hodného tatínka. Zatím ale stále přetrvává strach.

 

„Nejsou všichni muži stejní,“ říká máma a já o tom začínám pomalu uvažovat.

 


čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Další fotografie ke článku Nejsou všichni muži stejní:

Nejsou všichni muži stejní
 



Komentáře
Obrázek uživatelky
profil
Krásně napsané, ale hrůzostrašné
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
 
 
 
Náš tip



NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY Zásady ochrany osobních údajů KONTAKT © Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles