Někdo zhodnotí i to, co má malou cenu, a udělá z toho poklad

Mezi mými známými je také kamarádka Radka a nedaleko bydlící Milan. Zatímco Radky si vážím a obdivuji ji, o Milanovi by se dal říci opak.

Oba jsou ve stejném věku. Radka se vdávala velmi mladá, ještě jí nebylo ani dvacet let, protože čekala se svým přítelem miminko. Chlapeček se narodil bohužel postižený. Ani ultrazvuk vývojovou poruchu plodu neodhalil. Možná to tak bylo lepší. Radka, jak ji znám, by si nikdy nenechala dítě vzít, pokud by byla jistota, že je šance, aby žilo. Malý Radek žil, jen bude celý život závislý na druhých. Nenaučí se sice psát, číst, možná ani počítat a mluvit, ale bude žít v rodině, která ho má ráda. A svým způsobem bude i šťastný. Zatímco Radka přijala svůj úděl odhodlaně a ze syna se dokázala po prvotním šoku radovat, její muž tak silný nebyl. Po roce Radku i malého Radečka opustil. Radka zůstala na chlapečka sama.

Mezitím i známý Milan se oženil, zplodil syna, zdravého syna, a po dvou letech se rozvedl. Důvodem byly zálety jeho ženy. Vrátil se zpět k rodičům, kde měl veškerý servis, a užíval si života. Chodil do práce, na syna platil výživné, občas ho vídal, a zbývající čas věnoval pivu, kamarádům a občasným známostem. Hodně jedl, stával se nemotorným, v práci nestíhal.

Radka se starala o malého syna a brzy nastoupila alespoň na pár hodin do práce. Nemohla od syna odcházet na celý den, ale brzy ho vozila do stacionáře, kde se o něj denně na pár hodin postarali. Využila každou chvilku na to, aby zvýšila své příjmy a nemusela žít pouze z alimentů a toho, co jí stát dá. Po večerech, když malý spal, začala šít. Nejdříve pro kamarádky, a pak se tím začala i malinko živit. Přes sociální sítě a inzeráty nabízela své šité, posléze i pletené a háčkované výrobky. To vše při dítěti, které vyžadovalo mnohem víc péče, než ostatní děti. Radka byla ale šťastná. Měla svého chlapečka, který byl sice jiný, než ostatní děti, ale milovala ho z celého srdce.

Milan brzy přišel o práci. Připadalo mu nedůstojné se honit v práci, když mu dítě vyrostlo, a spočítal si, že čím méně bude vydělávat, tím méně bude muset platit na alimentech. Nepočítal ale s tím, že s pracovníkem, který neplní normy, nestíhá a je v práci přítěží, se firma brzy rozloučí. Milan se stal ze dne na den nezaměstnaným. Zvykl si na pravidelné dávky podpory v nezaměstnanosti a zahálčivý život. Později podporu vystřídaly různé sociální dávky, a tím, že žil stále se svými rodiči, kteří svůj důchod nestihli za sebe utratit, dařilo se mu dobře. Hlavně, že nemusel dělat.

Malý Radek, Radčin syn, rostl a Radka si stále víc dokázala organizovat čas tak, aby měla radost ze života. S kamarádkou si vypomáhaly tím, že Radka hlídala její malou holčičku, když to kamarádka potřebovala, ta na oplátku hlídala občas po večerech Radka, aby si jeho maminka mohla zajít zacvičit jógu, projet se na kole, nebo třeba zajít na kafe s kamarádem, kterého poznala. Ano, Radka měla čas i na kamaráda!

Milan mezitím kynul, nehýbal se a stěžoval si na život. Po čase mu veškeré sociální dávky zredukovali na minimum. Nemohl si dovolit chodit po restauracích na pivo, jak byl zvyklý. A tak přišel o kamarády. Ženy o něj neměly zájem. Každá, když slyšela, že je rok, dva, později už i pět let bez práce, od něj utekla. Kdo by si uvázal na krk takového příživníka? Jenže bylo ještě hůř. Milan porušil docházku na úřadu práce, nespolupracoval, a ocitl se bez příjmů. V tu chvíli začal pozdě litovat, že se mu nechtělo do práce. Zkoušel sice pár zaměstnání, za tu dobu si ale odvykl pracovat. Vydržel, den, dva, a pak to vzdal buď on sám, nebo s ním firma rozvázala pracovní poměr. Když vystřídal asi sedm zaměstnání, nikdo ho už nechtěl. A když přece jenom narazil na zaměstnavatele, který o něm ještě neslyšel, zpravidla se práci vyhnul dřív, než do ní musel nastoupit. Jednou se vymluvil na artrózu, kterou měl údajně v ruce, podruhé ho trápily průdušky, pak zase trpěl migrénami. Dělal vše pro to, aby nemusel pracovat, ale mohl říct, že se snaží. Jenže Milanovi zemřela nejdřív maminka, a pak i otec, a on se musel o domácnost starat sám. Nejdřív to byla hračka. Vše pokrýval z dědictví. To se ale brzy rozkutálelo, a Milanovi nezbylo nic.

Radka pracovala stále. Z jejího kamaráda se časem stal přítel. Takový přítel, který se nezalekl ani postiženého dítěte a měl ho stejně rád, jako Radku. A ač měla Radka těžký život, v nejhorším vychovávala syna sama, rozhodla se ještě jednou pokusit štěstí a svého přítele si po dvou letech známosti vzala za manžela. Brzy se jim narodil druhý chlapeček, Michal. Naštěstí druhý syn byl naprosto zdravý.

Navštěvuji manžele Tomáše a Radku Vaněčkovi velmi ráda. Odstěhovali se do domečku za městem, kde žijí s chlapci a jsou šťastní. Když se občas s kamarádkou bavím o její statečnosti a o tom, jak dokázala čelit nepříznivému osudu, jen se usměje: „Jaký nepříznivý osud? Mám dva nejkrásnější, nejmilejší a nejmilovanější kluky a k nim nádavkem jednoho bezva velkýho!“

Ano, Radka vzala svůj osud pozitivně.

A jak to dopadlo s Milanem?

Sám nezvládal starost o byt, když nepracoval. Našel si starší ženu, která potřebovala pomoc na domě. Byla to vdova, málo pohyblivá, nedokázala se starat o zahradu a nevěděla si rady s mužskými pracemi na domě. Svůj byt Milan prodal, aby měl na jídlo, a nastěhoval se k té paní. Bydlí u ní v malém podkrovním pokojíčku, takovém kamrlíku pro služky, a za kus jídla jí oře, hrabe, sází, natírá, štípe dříví, nakupuje, vaří, montuje, uklízí a dělá to, co mu poručí. Přece nebude pracovat? Kudy chodí, tudy nadává, jak k němu byl osud zlý. On si přece zaslouží lepší život? Když mu paní poručí, dělá jí garde na bálech, dokonce se naučil přišívat knoflíky a zašívat jí prádlo. A stále hudruje.

Zatímco u kamarádky Radky paní Štěstěna byla ze začátku skoupá a lakomá, Radka si své štěstí přece jenom vydobyla. Byla pilná, smířila se s tím, co jí život dal i vzal a nevzdávala to. Nyní je šťastná.

U Milana to bylo přesně naopak. Měl rodinu, zdraví i práci, rodiče. Dnes je sám, slouží jako děvečka kdysi a ztratil už i svůj názor. A není dne, aby si nestěžoval, že on za svůj osud nemůže. Kdo může za to, že ho bolí ruce, nohy a v mládí se mu nechtělo pracovat? Že nezvládal? Nesnažil se? To on ne, to druzí!

To mě naučilo, že nezáleží na materiálu, z kterého tvoříš, ale na tvých vlastních rukách, co vznikne jako výsledné dílo. Protože i z obyčejné hlíny vytvoříš nádhernou a vzácnou mísu. Pokud jsi ale nešikovný a líný, dokážeš i největší poklady hravě zadupat do země.

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete