Pošta pro tebe 7. 6. 2017

Honza hledá svého mladšího bratra. V dětství jej choval na rukou a v noci k němu vstával. Pak je na léta rozdělili a každý vyrůstal jinde a jinak. Všechno zlé je snad už definitivně pryč a bratři by mohli být zase spolu. Pořad Pošta pro tebe 7. 6. 2017 uvádí Ester Janečková. Režie M. Dvořáček

Osmadvacetiletý Honza stále hledá pevnou půdu pod nohama. Relativně donedávna žil v ústavní péči, jeho nejbližšími byli zaměstnanci a svěřenci dětského domova. Podařilo se mu získat kvalifikaci a, i když stále ještě nemá vlastní domov, před několika měsíci se stal otcem. Na svou dcerku je pyšný, má teď zřetelné cíle. Nová situace a touha uspořádat si život ho nakonec přivedla do studia. Chce najít svého jediného, mladšího bratra Vítka. Rozdělili je, když byli ještě oba malí a žili v nepřehledných vztazích. Vítka však na rozdíl od Honzy čekal příznivější osud, ujala se ho pěstounská rodina. Honza k mladšímu bráškovi cítí silné pouto, všechno zlé, co kdysi společně i každý zvlášť prožili, je snad už dávno pryč. Teď už by se konečně mohli normálně vídat.

Zdeňka prožívá šťastné období, má krásnou práci, spokojenou rodinu, přátele. Možná proto stále častěji myslí na ty, kteří v životě takové štěstí neměli. Na historii Zdenčiny rodiny ulpívá stín. Měla o něco starší sestřenici a bratrance, Zdeňku a Františka, kteří v dětství za tragických okolností přišli o oba rodiče. Sirotci tehdy putovali do dětského domova. Zdeňka neví kam, nezná ani jejich další osud. Tragédii zná jen z vyprávění, byla tehdy, podobně jako osiřelé děti, ještě malá. Ráda by oba sourozence našla a nabídla jim místo v rodinném kruhu.

Devatenáctiletý Nikolas se připravuje na budoucí profesi, chtěl by se stát zedníkem. Doma to však nemá jednoduché, společně s desetiletým bratrem žije s nemocnou, neslyšící maminkou. Naštěstí má kolem sebe inspirativní vzory, a tak z budoucnosti nemá obavy. Ze základní školy je už dávno venku, ale stále udržuje dobré vztahy se svou bývalou třídní, češtinářkou Jitkou. Paní učitelka je pro Nicolase důležitý člověk. Dokázala pro něj udělat to, co jeho maminka nemohla, a mnohokrát pomohla i jí. Nicolase vyslechla vždycky, když potřeboval, potěšila a pomohla svým postojem, praktickou radou nebo činem. Nicolas je vděčný za to, že se na svoji paní učitelku může kdykoli obrátit i dnes, když už dávno není jejím žákem. Považuje ji za výjimečnou bytost, chtěl by ji odměnit, a proto přichází do studia.

.