Přátelství mezi mužem a ženou

Říká se, že přátelství mezi mužem a ženou nemůže fungovat. Jsem živý důkaz toho, že za určitých podmínek funguje, a to dobře.

 

Marka jsem poznala v době, kdy se vrátil z Ameriky, kde žil čtrnáct let. V Americe, kde byl za prací, našel krajanku, oženil se a v manželství měli dvě děti. Marek se ale musel vrátit do vlasti, protože mu umíral otec. Manželství po letech přestalo fungovat, a tak se manželé ještě v Americe rozvedli. Markova bývalá žena zůstala s dětmi v Americe a Marek se vrátil do republiky sám. Neměl už důvod vrátit se zpět do Ameriky, kde zůstaly hořké vzpomínky. Jediné, co tam měl a na čem mu ještě záleželo, byly děti. V České republice měl ale mámu, sourozence a přátele. Máma ho navíc potřebovala, když přišla o životního partnera. Děti se věkem blížily pubertě, přidaly se na stranu mámy a Marek je nechtěl násilím přetahovat na svou stranu. Zůstal s nimi ve virtuálním kontaktu a volávali si přes sociální sítě.

 

U nás si Marek našel brzy práci. Už před odchodem zde pracoval na živnostenský list, a tak v činnosti pokračoval. Horší to bylo s osaměním. Hledal novou partnerku. Tehdy jsme se potkali. Ač jsem já Markovi padla do oka, věděla jsem, že bych ho jako partnera nechtěla. Měl určité chování, které si přivezl z Ameriky. Je to dominantní muž, který musí mít vždy pravdu, ženu ovládat a vše musí probíhat tak, jak si přeje on. Ne, není zlý, ale v rodinném kruhu je vládce. To se mi nelíbí. Ač nejsem vždy dominantní, i já jsem tvrdohlavá a mám svou hlavu a v žádném případě si nenechám poroučet. Měli jsme ale podobné záliby a časem také podobný styl humoru. V tom jsem se možná skutečně přizpůsobila já Markovi, protože Marek má zvláštní smysl pro humor. Já se ho ale naučila přijmout a dokonce dokážu reagovat na různé poznámky stejně jako Marek. A tak jsme spolu začali chodit na hory, jezdit na kole, k vodě atd. Vždy mi bylo s Markem dobře a docela jsem se nasmála. Marek si časem zvykl na mou podmínku, že budeme pouze přátelé.

 

Česká republika byla ale Markovi malá. Pravidelně začal jezdit do Thajska, kde se mu líbilo a měl tam přátele. Jako přivýdělek začal v Thajsku nakupovat zboží, které u nás prodával. Nedopouštěl se ničeho zlého, protože činnost si nechal registrovat a odváděl z ní daň. Přesto se mu to vyplatilo. Jistý čas, když jsem neměla práci, jsem mu zboží prodávala i já. Vydělala jsem si tím pěkné peníze. Marek mi často nabízel, jestli nechci jet do Thajska s ním. Líčil mi, jak si zde zaplatí pronájem motorky a procestuje kouzelná místa, která tak miluje. Ukazoval lákavé fotografie. Jednou jsem si našetřila na krásnou dovolenou a s Markem jsem jela. V té době jsem se už nemusela bát, že si naši cestu vysvětlí Marek jinak, než já. Ze začátku sice toužil být mým partnerem, jak šel ale čas, začal být pro mě takovým bratrem a já pro něj sestrou. Pokaždé, když někam letěl, políbil mě na tvář a otřásl se. Následovala tradiční poznámka:

„Fuj, i ta pusa je jako od ségry.“

 

Neměli jsme žádné pravidlo a naše schůzky měly různou intenzitu. Někdy jsme se vídali denně, jindy jsme se celý měsíc neviděli. Záleželo na náladě, na tom, jestli se druhému chce, nebo také na tom, zda si Marek někoho našel. Během těchto setkání měl několik partnerek. Vždy, když si někoho našel, jsem posmutněla.

„Tak už se asi nebudeme vídat, že?“ ptala jsem se. Po pravdě, Marek by mi jako kamarád chyběl.

„Proč bychom se neměli vídat dál?“ ptal se.

Já oponovala, že by to vadilo jeho partnerce. A partnerka přece je víc, než kamarádka.

„Kdepak, ty jsi jako kamarádka víc,“ tvrdil. Vždy mě ujišťoval, že si do přátelství nenechá mluvit, a to ani od partnerky. Co řekl, to také udělal. Ano, to byl Marek.

Nakonec ale Marek zůstal sám. Po čase pro něj naše republika byla tak malá, že se rozhodl jít za prací do jiné evropské země. Zkoušel to v Německu, kde moc neuspěl. Nakonec zakořenil v Holandsku. K dnešnímu dni tam žije už devět let. Jezdí do Česka čas od času, navštíví maminku, sourozence a přátele a nikdy nezapomene navštívit mě. Někdy spolu zajedeme na hory, jindy vypije v rychlosti jen kafe a vrací se zpět. Je to prostě kamarád.

I když mám v současné době přítele, můj přítel o Markovi ví. Zná ho už i osobně. Ví, že se nemusí bát a Marek je jen kamarád. Ostatně, i Marek si našel partnerku v blízkosti bydliště své maminky. Mají sice vztah na dálku, ale možná právě proto jim to zatím funguje. Marek je moc dominantní na to, aby s ním nějaká žena mohla žít a vídat se každodenně. Občasná návštěva je zpestřením a neomrzí se. Marek si našel ženu, která se nehodlá vázat a vyhovuje jí, že ho vidí několikrát do roka.

Můj přítel zná Marka a já znám Markovu přítelkyni. Jsme „jen“ kamarádi. Nebo, lépe řečeno, jsme nej KAMARÁDI!

 

Když jsem jednou byla pozvána kamarádkou k jejím přátelům do hor, souhlasila jsem. Její přátele jsem už znala. Pozvali nás obě na víkend k sobě domů. Bydleli poměrně daleko od civilizace v horách. Byla to kamarádčina spolužačka a její partner. Tentokrát jsme zde měli strávit celý víkend, ale dopadlo to malinko jinak. Pán domu pro nás přijel autem, protože dojezd k nim domů veřejnými dopravními prostředky nebyl možný. Večer se ale opil tak, že své chování přestal kontrolovat. Najednou jsme se s kamarádkou cítily být v ohrožení. Jak nám vysvětlovala jeho družka, je to u nich normální a mají kapánek italský vztah. Když ale začal být její partner agresivní a jeho družka se pro jistotu zamkla v pokoji, odmítla jsem v domě více zůstat. Bleskově jsem se sbalila a společně se svou kamarádkou zmizela z domu. Problém byl v tom, že byla temná noc. Neviděly jsme na cestu, když jsme klopýtaly s báglem přes rameno noční krajinou. Musely jsme dokonce projít částí lesa. Ustrašené jsme zakopávaly o kořeny, padaly na zem a snažily se vymyslet, co budeme dělat.

„Sejdeme někde dolů na silnici a tam si zavoláme taxíka,“ navrhla kamarádka.

Souhlasila jsem, ale věděla jsem, že od silnice nás dělí zhruba pět kilometrů divočinou. Neměly jsme s sebou moc peněz a cesta domů by nás vyšla hodně draze. Bylo to daleko. Navíc jsme v tu chvíli ani pořádně nevěděly, kde jsme.

Nakonec mě napadlo obvolat přátele a známé a poprosit o to, zda by pro nás někdo nepřijel. Volala jsem svému partnerovi, ale věděla jsem, že si na noc vypíná zvonění. Volala jsem rodičům a dalším známým, ale nikdo můj telefonát neslyšel. Pak jsem si vzpomněla na to, že Marek je právě v Česku. Za pár hodin se měl sice vracet do Holandska, spal, ale dokázala jsem ho telefonátem probudit.

„Dobře, přijedu,“ řekl a chtěl vědět, kde přesně jsme.

„No tady, v lese,“ odpověděla jsem, protože to byla jediná informace, kterou jsem znala.

Marek se oblékl a vyrazil. Celou cestu jsme spolu byli na telefonu a já s kamarádkou jsem se snažila jít tam, kde jsem tušila, že je civilizace. Přitom jsem popisovala to, co jsme míjely. Vypadalo to asi tak: strom, strom, kámen, strom. Když Marek dojížděl zhruba do poslední obce, která byla před bydlištěm našich povedených hostů, mohla jsem už dát Markovi informaci, že jsme došly s kamarádkou k malé soukromé dílničce pod názvem U Dohnalů. Markovi se podařilo na internetu zjistit, kde dílnička stojí, a krátce na to jsme s kamarádkou seděly v bezpečí v jeho autě. Bez úhony nás dopravil až domů.

Tomu říkám přátelství!

 

Jsem ráda, že Marka znám. Známe se už spoustu let a nikdy jsme se nepohádali. A ač jsem zpočátku byla z jeho pohledu adeptkou na partnerku, stala jsem se něčím víc. Jsem jeho kamarádkou a naše přátelství, myslím si, nic neohrozí. Zatímco partnerek měl Marek během této doby celou řádku, všechny měly omezené trvání, naše přátelství trvá stále.

Proto se vždy jen usměji, když mi někdo říká, že přátelství mezi ženou a mužem neexistuje… Vím přece své.