Plánování potomka aneb kdy je ten správný čas

Hrozně ráda si pročítám články o tom, kdy a v jakém věku si má žena pořídit potomka, a přesto všechno přemýšlím nad tím, jaké by to bylo, kdybych se tehdy rozhodla jinak. Bylo  mi osmnáct, když jsem zjistila, že jsem těhotná a zrovna dvakrát jsem z toho nadšená nebyla, protože jsem už byla skoro ve 3. měsíci těhotenství. Vždycky jsem si říkala, že děti mít nebudu a když už, tak až po třicítce. Ale zase na druhou stranu se mi nelíbila představa, že budu mít třeba skoro čtyřicet a dítě půjde do 1. třídy.

No ale to jsem dost odbočila od toho, co jsem chtěla psát. Takže... Dojetím jsem se rozplakala jako slon, když jsem to miminko viděla na ultrazvuku. Spíše tu tečku, kterou mi tam lékař ukazoval. Moje mamka se dopředu těšila a o případném potratu nechtěla ani slyšet. Zřejmě proto, že mám bratra, který je z dvojčat a jeho dvojče těsně po porodu podlehlo nějakým zdravotním komplikacím a chvíli na to zemřelo. Bylo mi osmnáct a to poslední, co jsem chtěla dělat, bylo přebalovat a krmit. Lékař už mi potrat nedoporučoval vzhledem k tomu, že jsem nebyla těhotná jen pár dnů, ale několik týdnů.Ten den jsem byla uzlíček nervů a v hlavě jsem měla tak prázdno, že jsem si sotva pamatovala cestu domů. Měla jsem necelý den na rozmyšlenou, abych si rozhodla, co vlastně chci. Sice jsem nebyla připravená stát se v tu chvíli matkou a být jí až do konce svého života, ale zase na druhou stranu jsem měla panický strach z toho, že třeba po potratu už nikdy v životě nemusím mít děti. Takže volba byla jednoduchá. Dát té tečce z ultrazvuku právo na život a ne ji vyhodit jako zničené lodičky.

Dnes má dcera 9 let a chodí do třetí třídy. Má samé jedničky s vyznamenáním a dělá mi radost, i když občas vystrkuje růžky. Dnes mám za sebou 2 těžké operace páteře a lékaři mi další těhotenství nedoporučují, protože bych mohla v tom lepším případě skončit na vozíku. Strašně moc si druhé miminko přeju a jsem šťastná, že jsem tehdy neudělala chybu a že jsem ten potrat nepodstoupila. Věřte, že to beru jako zázrak a i když jsem byla tehdy nepřipravená a myslela si, že roli matky nezvládnu, protože je to pro ženu ta nejtěžší role, jakou v životě může mít, tak zatím ji zvládám skvěle a jsem šťastná, že jsem si tu roli vybrala. Za nic na světě bych ji nevyměnila. Když si vzpomenu na tu dobu, když jsem byla těhotná, tak se tomu zatím nic nevyrovnalo. A přestože mě každá žena ujišťovala, jak je porod bolestivá záležitost, tak jediná bolest byly začínající porodní bolesti a ani ty mě nepřesvědčily o tom, že je to ta nejhorší bolest v životě ženy. Dokonce si vzpomínám, jak jsem si s lékařem na porodním sále vyprávěla vtipy a smála se na celou porodnici, že mě tehdy bylo snad slyšet až do vedlejšího města. Nemůžu si stěžovat. Porod vůbec nebolel a dokonce dodnes je moje heslo: "Raději půjdu rodit, než jít k zubaři!" Mám jenom dobré vzpomínky a žádnou špatnou.

Samozřejmě, že jsem se bála, že nebudu umět miminko okoupat, že třeba nebudu vědět, proč zrovna pláče, proč to či ono. Ale to se člověk prostě naučí. A když jsem poprvé držela svoji princezničku v náručí, tak jsem byla šťastná, že všechno dobře dopadlo a že je na tom světě se mnou. Na určité věci člověk není připravený, i kdyby mu bylo třeba padesát. Ale každá žena pozná, kdy už je ten pravý čas a kdy ještě ne.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10