Děda na hlídání

Moc ráda jezdím na hory, na borůvky, maliny atd., a věnuji se i houbaření. Letos je rok bohatý právě na borůvky. Díky slabé zimě se jich urodilo víc, než kdy jindy. Vypadá to téměř jako za mého dětství, kdy bylo borůvčí v sezoně víc modré a fialové, než zelené. Vypravili jsme se proto s přítelem a psem na sběr těchto lesních plodů spojený s pátráním po houbách. Těch je u nás tradičně málo a díky suchu ještě méně, než roky předchozí. Borůvek byla spousta. Udělala jsem koláče, knedlíky a poprvé i borůvkový džem. Ten byl!

O týden později jsme se rozhodli zajet do lesa znovu. Tentokrát se k nám přidal můj otec. Má sice 82 let, vždy byl ale aktivní a na borůvky a houby jsme jezdili celá rodina odjakživa. Přestože cesta od nádraží na naše oblíbené místo je dlouhá přes tři kilometry a vede do strmého kopce, taťka to zvládl. Naopak, málo, co dokázal dojít na naše místečko, cestou ještě našel pár hříbků, a když jsme došli až na místo, už na nás čekal a vesele na nás mával.

„Ten má snad někde torpédo,“ poznamenal přítel a byl rád, že jsme na místě. Pořádně se cestou totiž zadýchal.

Borůvek jsme nasbírali několik kyblíků. Opět se pekly koláče a dělal džem. Když přišla má kamarádka na kávičku, zálibně se zakousla do voňavého koláče a pronesla:

„S taťkou? Co kdybyste příště vzali i mého otce? Já jsem každý víkend v práci, do lesa se nedostanu, a tatínek se nudí.“

„Ale to je náročné. Pořád do kopce, terén.“ Kamarádce jsem líčila cestu do lesa jako krkolomný výšlap do velehor, protože jsem se bála mít na starosti cizího důchodce.

„Můj taťka to zvládne. Má 75 a ten tvůj 82, takže je mladší a bude dělat tomu tvému společnost. Hodně chodí na procházky, vyjde každý kopec, uvidíš,“ přemlouvala mě kamarádka.

Nakonec jsem souhlasila. Upozornila jsem ji ale ještě, aby se tatínek oblékl do tmavého a starého oblečení a vše k jídlu a pití si vzal s sebou. Vždy si bereme jídlo a vodu s sebou, nejbližší chata je vzdálena mnoho kilometrů.

Kamarádka přikývla a v sobotu ráno nás na nádraží čekal mimo mého otce taky ten kamarádčin.

„To jste si měl vzít tmavé a staré oblečení,“ řekla jsem hned po pozdravu. Stařík měl na sobě krémové kalhoty a bledě modrou košili. O obutí ani nemluvě. Jeho páskové polobotky se do hor hodily stejně jako paroží ke králíkovi.

„Je to staré, nevadí, když se to ušpiní,“ usmál se pan Horák. Chtěla jsem sice oponovat, že možná ano, ale do vlaku nás snad po ušpinění ani nepustí. Svou odpověď jsem ale spolkla, když jsem se dívala do stařečkových očí. Zářily touhou po dobrodružství. Konečně se něco děje a on může být při tom. Je to jeho věc, když bude mít jízdenku, tak ho svezou.

Trošku jsem zaváhala, když přijel vlak a kamarádčin tatínek se nemohl nalodit na palubu. Snažil se zvednout nohu na schůdek, ta ho ale neposlouchala, a tak ho musel můj přítel malounko nadzvednout a pomoci mu nastoupit. Zaujali jsme svá místa a už bez problémů dojeli do cílové stanice. Z vlaku na perón to už pánovi šlo o mnoho lépe. Vyšli jsme směr les. Bylo to, jak jsem upozorňovala, do kopce. Pan Horák, mocně povzbuzován mým otcem, funěl jak parní lokomotiva. Jeho pohyb však připomínal spíše šnečí závody, pokud se vůbec dalo mluvit o pohybu. Po zhruba sto metrech pomalého popolézání to vypadalo, že se o starého pána pokouší mrtvice. A to jsme hned v úvodu vynechali snahu hledat také houby. To bychom museli víc do terénu a nachodili bychom mnohem větší vzdálenosti. Šli jsme rovnou na borůvky, ale brzy nám bylo jasné, že tam ten den nedojdeme.

A tak jsme po necelém kilometru našli menší louku, na které rostlo pár keříků borůvek. Nebylo to tak krásné, obsypané a rozsáhlé borůvčí, jako to naše obvyklé, borůvky na keříčcích ale nějaké byly, a tak jsme zakotvili. Psovi to bylo jedno a my se smířili. Všichni jsme po chvilce začali sbírat modré bobulky. Všichni, až na pana Horáka. Chodil a rozhlížel se, jako by něco hledal.

„Co hledáte?“ zeptala jsem se.

„No, něco na sezení,“ odvětil.

Musela jsem mu vysvětlit, že v lese lavičky nenajde. Jediné, na co by se dalo eventuálně sednout, byl pařez. Ten byl ale olepený smolou a mravenci si ho zabrali pro sebe, když si v jeho sousedství udělali mraveniště. Teď se vyhřívali na pařezu a každého nevítaného hosta pořádně poštípali. Ne jinak tomu bylo s panem Horákem, který se právě na pařezu usadil.

„Au, to bolí,“ kňoural a odlepoval se od pařezu.

„Musíš takhle,“ vysvětloval můj otec, který dřepěl nad keříčkem borůvek, přestože má obě kolena vyměněná. Když se o to pan Horák pokoušel, skutálel se jako hruška na zem. A tak tam zůstal. Konečně vytáhl svůj kelímek a opatrně uchopil první kuličku. Zatímco my měli každý zhruba dva hrnky, pan horák sotva zakryl dno prvního.

„Je tu ale krásně,“ pronesl můj táta a rozhlédl se po lese. Chtěl kolegu malinko rozveselit.

Pan Horák ale fňukl: „Mám žízeň.“ Tak jsme zjistili, že starý pán si doma zapomněl vodu. Nabídla jsem mu svůj multivitaminový nápoj. Pán ale odmítl s tím, že má cukrovku. Všichni jsme měli něco s cukrem, i když jen třeba slazenou minerálku, a tak se s panem Horákem nakonec rozdělil náš pes Rony. Pro toho jediného jsme měli lahev čisté vody. Svačinu už starý pán měl. I kdyby ne, jídlo jsme měli také, navíc všude kolem byla spousta borůvek.

„Bolí mě ruce,“ pronesl starý pán po další asi půlhodině. Pak ho bolely nohy, záda, hlava. Na tu jsem mu uvázala starý kapesník, protože starý pán s pár vlasy neměl ani kšiltovku. Nakonec jsme náš výlet s ohledem na pana Horáka končili o dvě hodiny dříve, než obvykle. Měli jsme menší úrodu, ale něco jsme měli a byli jsme i tak spokojeni. Zbývala ale cesta dolů k vlaku, a ta se ukázala opět jako problém.

„Šprajcla se mi nějak noha,“ postěžoval si pan Horák. Zůstal stát na místě a ani se nehnul. Nakonec jsme ho dolů tlačili. Protože to šlo pomalu, můj taťka se od nás odtrhl s tím, že to nemůže vidět, a zmizel v lese.

„Počkám vás dole,“ řekl ještě na rozloučenou. Pomalu jsme pošťuchovali pana Horáka a věděli jsme jistě, že nám vlak ujede. Snad stihneme aspoň ten, co jede hodinu po něm. Cesta dolů, která by nám trvala maximálně dvacet minut, nám nakonec zabrala hodinu a pět minut. Scházeli jsme dole z lesní cestičky na asfaltovou cestu, když se před námi otevřelo křoví, z kterého vyšel můj otec, který měl v ruce pět krásných kovářů a dva křemenáče. Zbledli jsme závistí. Určitě bychom našli aspoň košík jedlých hub, kdybychom neměli s sebou zátěž v podobě pana Horáka. Co se ale dalo dělat? Přece nenecháme starého pána samotného v lese? Nakonec nám bylo útěchou to, že jsme ho nezraněného dopravili až na nástupiště. Vypadal ale, jako by se týden válel někde v roští a přespával přímo v borůvčí. Jeho béžové kalhoty se zbarvily do fialova, zadek měl jakoby porostlý mechem, jak se na smolu přichytilo vše zelené. Špinavou měl i košili a v malém kyblíčku měl borůvek tak do jednoho malého jogurtu. V pořádku jsme ale dojeli až domů, a to byl úspěch. Na nádraží nás čekala kamarádka. Směna jí skončila, tak se rozhodla tátu vyzvednout na nádraží. Když jsem ji viděla, malinko jsem starému pánovi dosypala ze svých borůvek, aby bylo alespoň na koláč.

„A řekněte, že jste to nasbíral sám,“ řekla jsem.

Pán přikývl. V očích se mu objevila jiskřička a dodal: „A příště pojedu zase!“

Útrpně jsem se podívala na přítele i na svého tátu. Nemuseli jsme nic říkat. Všichni tři jsme věděli, že příště na borůvky pojedeme na zapřenou. Protože to vypadalo, že si kamarádka svého tátu spíše odložila na hlídání, když byla v práci, a ne jako aktivního člověka na den v přírodě.