Divadlo Kalich slaví 15 let, navštívilo ho 1,5 milion diváků

Do povědomí široké veřejnosti se zapsal jako představitel desítek dětských rolí, z nichž ta nejslavnější je zřejmě z filmu Což takhle dát si špenát. Nicméně dnes Michal Kocourek už patnáct let vede pražské Divadlo Kalich, nejnavštěvovanější soukromou scénu v České republice. Za ten úctyhodný čas divadlo odehrálo 4 000 představení,  které navštívilo přes 1,5 milionu diváků. To už je pořádný důvod si trochu zabilancovat.

Do záhlaví narozeninových oslav jste vetnuli „15 let bez dotací“. Proč jste se rozhodli právě na to upozornit? 
Odpověď je jednoduchá – protože jsme hrdí, že jsme dokázali vybudovat divadlo a patnáct let ho provozovat bez podpory od města či státu. A přijde nám důležité, aby se i diváci dozvěděli, že nepobíráme žádné dotace, nečerpáme granty a že je tedy jakožto daňové poplatníky skutečně nestojíme víc než jen cenu zakoupené vstupenky. Myslím, že při příležitosti našeho jubilea bylo na čase to takhle jasně pojmenovat.

Divadlo jste v roce 1999 zakládal jako člověk v podnikání v kultuře už zkušený, přesto obvinil byste se při zpětném pohledu z určité naivity, s níž jste do takového podniku tehdy šel?
Myslím, že ne. Možná jsem byl naivní v oblasti lidských vztahů, některé mě zklamaly, ale na druhou stranu zas poučily, takže ani této zkušenosti nelituji. Nicméně kromě této oblasti mě nic zas tak moc nepřekvapilo. Vždycky jsem si dopředu zvážil všechna rizika a vždycky jsem také věděl, že za všech okolností si musím umět pomoci sám. Takže je důležité dělat jen kroky, které mají své opodstatnění. Jsem rád, že jsem tenkrát měl odvahu divadlo založit.

Prošlo za těch 15 let i krizovými obdobími?
Nejedná se vyloženě o období krizí, ale skoro každý den člověka nějaká situace zaskočí. Divadlo je živý organismus, což s sebou nese problémy, které nelze dopředu předvídat. Dneska se radujete z úspěchu a hned zítra přes svůj úsměv pořádně dostanete. Ale to jsou „krize“, o kterých za chvíli nevíte. Jestli se ptáte na tu mediálně propíranou globální krizi, na ni bych nic nesvaloval. A o jejím vlivu na návštěvnost mluvit nemůžu, já na ni totiž nevěřím. Všem se hodí se na ni vymlouvat, ledaskdo této uměle vytvořené bubliny využívá. Podle mého názoru se jen věci dostávají do normálních kolejí.

Vaše divadlo otevírala premiéra muzikálu. Od začátku jste plánoval, že budete uvádět i činohry?  
Ano, už ve chvíli, kdy jsme rozeběhli Hamleta, jsme plánovali že volné hrací termíny v týdnu budeme výhledově plnit činohrou. Bylo mi jasné, že pro úspěšné fungování divadla musíme oslovovat co nejširší divácké spektrum: od teenagerů po seniory, od hloubavějších  divadelníků po lidi, kteří si prostě přijdou odpočinout a pobavit se. Zkrátka našim cílem bylo zasáhnout mainstream rozmanitým programem – muzikály, činohrami, koncerty. Jenom jsme potřebovali čas, abychom si mohli vytvořit svůj vlastní činoherní repertoár. Nechtěl jsem mít z Kalichu stagionu, která si pouze bude najímat představení jiných produkcí. Dneska jsme plně repertoárovým, nikoli seriálovým divadlem. 

V obsazení vašich činoherních titulů se to hemží velkými hereckými jmény. Jak se vám podařilo je získat ke spolupráci?
Bezpochyby nám dneska už pomáhá kredit našeho divadla, může nám lichotit, co k nám doléhá o nás samotných z kuloárů. Ale základem je přijít před herce a další tvůrce s dobrou hrou. A pak se snažíme nabídnout našim hercům stoprocentní servis, záleží nám na tom, aby se u nás cítili dobře. Dnes dokonce nejsme v situaci, kdy musíme velké herecké osobnosti jen získávat, už se i samy ozývají se zájmem o spolupráci.

Naopak svůj muzikálový herecký soubor neopíráte o slavné tváře, ale o mladé talenty, které tento žánr dokonale ovládají, a tím publikum strhnou.
Vždycky nám šlo o kvalitu a v takovém případě nelze dělat muzikál s lidmi, kteří umějí jen jednu z jeho složek: buďto jenom zpívat, jenom tančit nebo jenom hrát činohru. Za, řekněme, posledních pět šest let jsme si vybudovali okruh mladých muzikálových talentovaných herců, kteří nejsou tak frekventovaní v médiích, ale diváci si je už dávno našli a chodí na ně.
A novináři si jich také všímají čím dál tím víc, ostatně jsme samozřejmě pyšní, když si o sobě přečteme, že máme nejlepší muzikálový soubor široko daleko. Pochopitelně je pořád co zlepšovat, což vědí i ti herci a neustále na sobě makají.

Také váš tým tvůrců – režisérů, výtvarníků, autorů - se rozrůstá o přední osobnosti daných profesí. Podle čeho se rozhodujete, s kým budete na inscenaci spolupracovat?
Každý z titulů chce něco jiného, stejně jako každý režisér má jiné cítění, jiné priority. Hodně v tom dám na svou intuici, cit, asi mám to štěstí, že mám čuch na lidi. Navíc každého pochopitelně doprovází nějaká pověst, práce, která je za ním. Když už se pro někoho rozhodnu, respektuju jeho názor, o vyznění inscenace se detailně bavíme na prvních schůzkách a pak už nechávám kolegům co možná nejvíce prostoru. Co ještě považuju za velmi důležité, dbáme na to, aby lidem z dané inscenace bylo spolu dobře, aby měli chuť se vidět i po představení. Nechci, aby představení u nás bylo pro herce nebo tvůrce jenom kšeft. Záleží mi na tom, aby se jim jejich osobní investice do něj zhodnotila, aby měli pocit, že pracují na dobré věci, která je posouvá dál. Mám rád ty chvíle, kdy se rozhlédnu sálem
a uvědomím si, kolik lidí už prošlo naším jevištěm, kolik osobností v divadle zanechalo svoji energii. To je ta stopa, která po nás zůstává. A také výsledek práce celého našeho týmu.