Tančím jako víla

Když byl náš syn ještě maličký, měl asi tři roky, moc nám s manželem chyběly plesy a další zábavy. Byly to tři roky, co jsme nikde nebyli sami. Tři roky, kdy jsme buď trávili čas s dítětem, nebo jeden sám, zatímco druhý syna hlídal, ale nikdy sami dva společně.

Znala jsem cestu do obchodu, na dětské hřiště, k dětskému koutku, na kopec za domem, na pískoviště, případně k rodičům či ke kamarádkám, co měly také malé děti, k lékaři a zpět domů. Jednou za čas jsme si se synem vyjeli také k vodě, na hory, do lesa či na chalupu našich známých. Dokonce jsme byli jednou v kině, na Krtečka, a jednou v divadle, na Červené Karkulce. To byl vrchol naší společenské zábavy.

Byla právě plesová sezona a my vzpomínali. Vzpomínali jsme na to, jak jsme si užili náš poslední ples. Krátce na to jsem zjistila, že jsem těhotná. Od té doby jsem si zatančila jen doma s koštětem.

Jestlipak se ještě vlezu do těch plesových šatů? Ty jsem si koupila právě na ten poslední ples a domnívala se tehdy, že zdaleka nebude na dlouhou dobu plesem posledním.

Jako bych vzpomínkami přivolala dění příštích dní…

Druhý den mi volala nejlepší kamarádka:

„Nechceš náhodou za týden na ples? Máme volné lístky, zdarma, můj je dostal v práci.“

„A co uděláte s holkami?“

Radka měla v tu dobu dvě malé holčičky. Klárka měla pět let, Evička dva roky. Radka ani Roman, její manžel, už neměli rodiče. Copak jí je někdo pohlídá na celou noc?

„Máme objednanou chůvu,“ odpověděla.

„Chůvu?“

Vždy jsem si říkala, že bych nikdy svého chlapečka nesvěřila nikomu neznámému. Když ho hlídala má máma, byla jsem v klidu, ale i když ho občas pohlídala přes den tchyně, protože jsem si musela rychle něco zařídit, byla jsem nervózní. A Radka svěří dvě malé holčičky nějaké chůvě?

Jak jsem se dozvěděla, onou chůvou byla prý ověřená slečna, která hlídávala děti i její sestře, než se přestěhovala do zahraničí.

„A víš dobře, že Martina by Nikolku a Péťu nesvěřila jen tak někomu,“ řekla Radka.

Martina byla Radčina starší sestra. Měla už větší děti, se kterými se odstěhovala do zahraničí, když byly ještě poměrně malé, protože tam její muž dostal velmi lukrativní místo. Od té doby jezdila domů za rodiči a sestrou jednou až dvakrát do roka. Věděla jsem, že Martina je zodpovědná.

„No, ty máš chůvu, ale já nemám nikoho. Má máma je nemocná a tchyně myslím taky nebude mít čas. Navíc je to přes noc.“

Radka mi nabídla, že chůva může pohlídat i našeho syna.

„Je to už jedno, jestli bude hlídat dvě nebo tři děti. Stejně budou v noci spát. Budeme odjíždět a oni budou mít dávno půlnoc. Ta chůva je tam jen pro případ, že by se náhodou probudili. Odvedeš malého k nám, však víš, že už u nás párkrát spal.“

Ano, kdykoli jsme slavili nějaké narozeniny nebo jinou událost u Radky, spal tam i náš syn. Naopak, když se slavilo u nás, tak Klárka s Evičkou spaly zase v pokojíčku našeho syna.

„A víš jistě, že ta chůva je v pořádku? Kolik má roků?“

Radka mě přesvědčovala, že na slečnu Marcelu, jak se chůva jmenuje, je spolehnutí. A že má dnes už třicet let, takže je zkušená.

„Víš, ona sama nemůže mít děti, a tak se dala na hlídání. Má svou práci a tím si přivydělává.“

Radčino ujištění mě přesvědčilo. Přispělo k tomu také to, že jsem do plesových šatů ještě vlezla.

„Ty ti tak sluší,“ ohodnotil můj manžel, a bylo rozhodnuto.

 

„Mami, a kde budeš v noci?“ ptal se syn. Nechtěla jsem mu lhát, a tak jsem mu vysvětlila, že půjdeme s tetou Radkou, tatínkem a strejdou trošku si zatancovat.

„A kam?“ Syn vykulil oči. „Jako víla?“

„No, tak podobně.“

„Do lesa?“

„Kdepak, v lese tančí jen víly.“ Trochu mě to rozesmálo. Po pravdě jsem synovi řekla, kde se ples koná. Znal kulturní dům, pamatoval si, že jsme tam byli v divadelním sále právě na Červené Karkulce.

Musela jsem mu slíbit, že mu pak ukážu fotky a pozvu ho na pohár, a souhlasil.

 

Po dlouhé době jsem stála opět na parketu a příjemně jsme se bavili. S Radkou a jejím mužem mi bylo všude dobře, ale na plese přímo parádně.

Bylo už k ránu a ples se chýlil ke konci. Ještě pár kol a mělo se jít, když se najednou rozevřely dveře do sálu a vešla paní uvaděčka se třemi malými dětmi v nočních košilkách a pyžamu. Na nohách měla ta chuďátka jen papučky. Ještě že jim paní přehodila přes ramínka deky. Sálem to zašumělo a my se konečně podívali ke dveřím taky. Stál tam náš chlapeček v pyžamu a Klárka s Evičkou. Krve by se ve mně nedořezal! Já i Radka jsme utíkaly k dětem, v patách jsme měli naše manžely.

„Co tady děláte?“ „Stalo se něco?“ „Jak jste se tu vzali?“ „Kde je chůva?“ „Jste v pořádku?“

Všichni čtyři jsme zasypali naše děti mnoha otázkami.

Jak se později ukázalo, chůva usnula a nebyla k probuzení. Děti se probudily a bály se, stýskalo se jim, a tak vzaly baterku a vydaly se za námi. Náš syn věděl, kde jsme, protože jsem mu to řekla. Naštěstí se třem malým dětem v noci nic nestalo. Musely překonat dvakrát cestu. Nikdo je nezastavil, neodvedl do bezpečí, chudáky.

Okamžitě jsme si zavolali taxíka a rozjeli se k Radce a jejímu muži domů. Zastihli jsme chůvu spokojeně spící na gauči. Nemilé bylo také překvapení, že si s sebou přinesla tajně lahev vína, kterou tu vypila. Prázdná lahev se válela na zemi.

Uložili jsme děti a nezodpovědnou hlídačku probudili. Zasypali jsme ji tolika nadávkami, že na ně do konce života nezapomene. Snad ji to odradilo od dalšího hlídání dětí.

 

Pro mě to bylo takové poučení, že jsem od této chvíle už syna nikdy nikomu mimo rodičům nesvěřila. Jen díky obrovskému štěstí se tu noc nic horšího nestalo.

Naopak, můj syn byl ráno, když se probudil, šťastný, že mě viděl tančit jako vílu…