Trable s melounem

Můj přítel ke mně přijel na kole. Než zazvonil na můj domovní zvonek, stavil se do nedalekého hypermarketu, kde měli melouny v akci, a jeden koupil. Protože ten den nebyly malé melouny k mání, musel koupit rovnou zhruba desetikilový kousek.

„To jsi hodný, ale já koupila taky,“ řekla jsem mu a ukázala mu zhruba poloviční melounek z předchozího dne.

„Tak já si ho vezmu domů,“ řekl.

To se ale lehce řekne. Jak ale jet zhruba patnáct kilometrů na kole a vézt přitom desetikilový meloun?

„Vezmu si ho, až přijedu autem,“ řekl přítel. To byl rozumný nápad.

Když můj přítel druhý den ráno odjížděl na kole rovnou do práce, já měla odpolední, mohla jsem si ještě pospat, umístila jsem meloun na zem do kuchyně. Do ledničky se mi totiž už nevlezl.

Od té doby mi meloun doslova pil krev. Kdykoli jsem se večer a v noci potmě šla napít do kuchyně, o meloun jsem zakopla. Meloun mi překážel. Naštěstí přítel za dva dny přijel na návštěvu autem.

Zašli jsme si zaplavat a večer musel přítel jet domů. Meloun si zapomněl vzít, ale naštěstí jsem ho ještě přivolala zpět z okna.

„No jo, ale jak ho dostanu do auta?“ ptal se Petr, jako by meloun do mého bytu přistál z kosmu.

„Stejně, jako se dostal ke mně domů. Odneseš si ho.“

Přítel popadl meloun do náručí a šoural se s ním ke schodišti.

„Hlavně nezakopni!“ Tato slova jsem vyřkla už ve chvíli, kdy se Petr sunul k zemi. Naštěstí ještě nebyl na schodech. Pád na rovince meloun přežil, přítel ho jistil vlastním tělem. Ovšem jak chránil meloun, narazil do něj nosem a spustila se mu krev. V tu chvíli byl meloun červený i zvenku. Krev naštěstí dlouho netekla. Zastavil ji studený obklad, který jsem Petrovi dala. Petr si vzal znovu meloun do náručí, a vykročil, tentokrát mnohem opatrněji.

Venku už byla tma, zamávala jsem Petrovi z okna a šla se osprchovat. Když jsem se vrátila z koupelny, napadlo mě podívat se z okna. Bylo jasné, že Petr už je dávno pryč, ale nebyl. Viděla jsem ho, jak bloumá po parkovišti a hledá své auto. Nemohl si vzpomenout, kde ho ráno zaparkoval. Petr má auto starší a dálkové ovládání mu na něm dávno nefunguje. Vzhledem ke stáří vozu nemá smysl nechat ovládání opravit. A tak se mu automobil špatně hledal. Konečně ho na rozlehlém parkovišti našel. Chyběl mu ale jeho meloun. Nechal svítit v autě, aby věděl, kde ho má, a vracel se pro meloun, který si odložil na kraji parkoviště. Přece nemohl hledat auto s desetikilovou zátěží v náručí?

Já z nadhledu ale viděla, jak se bezprizorního melounu ochotně a rád ujal nějaký cizí muž. Uviděl meloun na kraji parkoviště, rozhlédl se, a když nikoho nezahlédl, meloun popadl a kráčel s ním pryč.

„Nechte ten meloun, ten je náš!“ křikla jsem na muže.

„A to se vám zakutálel sem dolů z okna?“ ptal se muž arogantně. Na chvilku se rozhlédl a já jen doufala, že melounem nepraští ve vzteku na zem. Nepraštil. Mezitím k němu došel můj přítel a meloun si od muže bez jakéhokoli upozornění vzal.

„Snad si nemyslíte, že ten meloun vyrostl támhle na té jabloni?“ ukázal Petr ještě na planou jablůňku, která rostla opodál. Muž zmateně pokračoval v cestě a Petr meloun pečlivě uložil do zavazadlového prostoru auta, zamával mi, poslal vzdušnou pusu a odjížděl.

Jak jsem se druhý den dozvěděla po telefonu od přítele, s melounem šťastně dorazil až před dům, kde bydlí. Otevřel zahradní branku a vešel na dvůr před dům, kde ho nadšeně vítal jeho pes Baron. Skočil na páníčka s takovou radostí, až mu desetikilová zátěž vylétla z rukou.

Meloun dopadl na lavičku a rozrazil jednu laťku, která tvořila sedátko lavičky. Přitom praskl i sám meloun.

„Praskl ale naštěstí tak dobře, že se dal jíst. Byl krásně červený a sladký,“ informoval mě Petr.

„A pochutnal si i Baron. Víš, že má melouny rád. Jen musím spravit tu lavičku.“

Tak dopadl nákup jednoho obyčejného melounu.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10