A jaké jsou ty vaše?

Když spolu vzájemně mluvíme, dochází k úžasnému kouzlu a často nechtěnému. Zkomolení různých slov a věty, které padnou v nesprávnou chvíli, způsobují různorodé situace. I situace, která je ve chvíli, kdy se odehrává trapná, může být po čase vtipná. Některé z výroků se ustálí a začneme je používat často a rádi. Máte svá oblíbená úsloví?

Stačí, aby vám někdo mezi řečí něco připomněl. Zrovna dnes mi kolegyně povídala, že jí šéf řekl, že je poklad. A já se začala smát. Proč? Moje maminka říkávala, mně a mému bratrovi, že jsme její poklad. Padalo to obvykle, když jsme zlobili s dovětkem:  „Jen vykopat.". Ovšem, že jsme se shodly, že takto to pan šéf nemyslel.

V minulém zaměstnání nám s odůvodněním, že je málo peněz, neustále snižovali osobní ohodnocení, až nakonec došlo k nule. Od jisté doby jsme začali říkat, že pobíráme místo osobního ohodnocení osobní znehodnocení. Možná jste taky slyšeli výraz podpora v zaměstnanosti. To když má někdo malý plat. V poslední době se toho v práci moc nahromadilo a mě zlobí, že pracuji dlouho. Už jsem začala říkat, že místo docházkové karty bych spíš potřebovala vycházkovou kartu.

Můj strejda byl úžasný na popisování situací, kdy by každý člověk nejraději použil hodně sprosté výrazy. Krásně a spisovně popsal věc tak, že všem ihned docvaklo, které sprosté výrazy to nahrazuje. Mrzí mě, že z toho téměř nic nepamatuji. Bylo to vždy kouzlo okamžiku. Ale přeci jen jeden z jeho výroků se u nás ujal. „Já se na to prostě vystolicuju.“

Asi největší kouzlo mají výroky v souvislosti s reakcí dětí. Myslím, že každá maminka by mohla sáhodlouze popisovat, co z jejího dítěte vypadlo a popřípadě, jak reagovalo na nějaké situace.

Doteď nechápu, proč se naší učitelce na základce nelíbilo, co napsala moje spolužačka do čtenářského deníku o Babičce Boženy Němcové. Měli jsme vypsat babiččina přísloví a úsloví. Kamarádka vypsala „Jděte mi k šípku.“ Babička to přeci v knize říkala, tak proč se to nelíbilo?

Z vyprávění vím, co se stalo v kamarádčině rodině při slavnostním obědě. Celá rodina sedí u prostřeného stolu a s nimi malinký synovec mé kamarádky, který se zrovna v té době naučil, jak dělají jednotlivá zvířátka. Na oběd měli něco s vepřovým masem. A samozřejmě je napadlo, že se zeptají chlapečka, co mají na oběd. Napovídali, že mají prasátko. Všichni se těšili na nějaké to chro chro, nebo v horším případě bú bú. Chlapeček si pozorně prohlédl nejprve maso a pak sedící u stolu. Do napjatého ticha se ozval se svým „HAF HAF“. Od té doby se na stejné jídlo reaguje: „Už máme zase toho psa?“ Návštěvy to asi dost zaskočí.

Na závěr ještě jedna dětská reakce, která vznikla záměnou. Moji kamarádi mají 2 holčičky, Katku a Lenku. Katce se dost často říká Kačenka. Jednou zůstala Lenička bez Katky v pokoji a ptala se dospělých: „Co bude k obědu?“. Babiččina odpověď „Kačenka je už v troubě.“, ji zcela zaskočila. S očima navrch hlavy se rozhlédla po místnosti a Katka nikde. Vzápětí vyděšená běžela do kuchyně kouknout, jestli tam opravu je Katka v troubě.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10