Ať žije pokrok!

To jsem si zase jednou vyjela na nákup do obchodního centra. Nesnáze začaly už na zastávce tramvají. Jsem už paní v letech a poslední dobou mě navíc trápí zdravotní problémy. Jsem po těžké operaci a stěží na tu zastávku dolezu. Když jsem viděla, že se tramvaj blíží k zastávce, „přidala“ jsem do kroku. Záměrně uvádím sloveso v uvozovkách, protože ve svém věku to prostě rychle nejde. Z posledních sil, táhnoucí tašku na kolečkách za sebou, přifuním na nástupní ostrůvek, když v tom řidič tramvaje zavře dveře a tramvaj mi odjíždí před očima. S jazykem na vestě proklínám řidiče, neempatického to tvora. Musel mě vidět! To nemohl chvilku počkat? V následující tramvaji si postěžuji řidičce.

„Nedivte se, jsme monitorovaní a musíme jezdit na čas.“

Konečně jsem dofuněla až do obchodu. Se seznamem v ruce nakupuji to, co potřebuji, a přihazuji i pár dalších věcí, které se mi v dnešním drahém světě zdají ještě přijatelné. A i kdyby ne, zítra nebo za týden budou stát zase o dost víc…

Když si vystojím řadu u pokladny a vyrovnám zboží na pás, nestačím vše již namarkované ukládat. Paní pokladní skenuje výrobky tak rychle, že je už není kam ukládat a já mám jen dvě ruce. Proto ji požádám, zda by nemohla zpomalit, než mi věci popadají i na zem.

„Nemůžu, paní. Jsme monitorovaní a čas se nám stopuje, nemůžeme zdržovat. Když zpomalím, budu na nástěnce.“ Nevím sice, na jaké nástěnce, ale na to teď nemám čas. Musím totiž skutečně svůj starý hřbet ohnout, abych posbírala to, co na zem i při mé snaze být rychlá popadalo. Naštěstí to odnesl jen jeden jogurt. Uložím ho do sáčku. Přece ho tu, ač je prasklý, nenechám? Stál zase o několik korun víc, než před týdnem! Uvažuji, co je to za dobu. Musím ještě pro noviny. Ve frontě mě popohání netrpělivý zákazník. Klepe si na mobil a tvrdí, že čas běží a on měl dávno být už jinde. Jako bych mu já bránila? Copak si už nemůžu ani vybrat noviny?

Když míjím toalety, zaváhám. Cítím potřebu je navštívit. Když si ale představím, jak na mě uprostřed klepe někdo na dveře s tím, že mě stopuje a já překračuji limit, raději návštěvu zavrhnu a překonám se. Raději to vydržím domů.

Tramvaj na zastávce zpět se už nesnažím ani náhodou dohnat. Vždyť jsou stopovaní, monitorovaní a já nevím, co ještě. Mohla bych jim, já stará ženská, zničit limit a oni by díky mě mohli skončit na nástěnce hanby. A tak si počkám na další. Vše kolem mě chvátá, spěchá, nikdo se ani neusměje. Každý sleduje monitor svého mobilního telefonu, a kdo tak nečiní, což jsem zase jenom já, připadá druhým divný. Vybočuji, nějak se sem nehodím.

Konečně jsem doma. Doma, kde je zakázán spěch. Doma, kde piju čaj z malovaného hrnku, pustím si veselou písničku a vzpomínám. Vzpomínám na to, jaké to bylo, když jsem já byla mladá. Lidé se na sebe smáli, zdravili se a pomáhali si. Nikde žádný spěch a chvat. Zato každý znal svého souseda.

Tak ať žije nová doba, pokrok, který se nezastaví!

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10