Autobusové blues

Dnes jsem se rozhodla zajít na hřbitov očistit hrob po zimě a udělat místo novým rostlinkám. Posbírala jsem zbytky větví, vysvícených kalíšků a seschlých kytek a podívala se směrem ke hřbitovní zdi, abych zjistila, jestli kontejner nepřetéká jako obvykle. Byl poloprázdný a tak se nebudu muset tahat s igelitkou plnou odpadu až domů. Na chvilku se mi dokonce zdálo, že mám štěstí. Ale jen na malou chvilku.

Pocit, že budu muset projít okolo bílé hřbitovní zdi a projít až na druhý konec, se mi nelíbil. Potkávám se tady totiž se svým pověstným „kostlivcem ve skříni". On to vlastně kostlivec není, i když ten by k těmto místům určitě patřil, ale já tady potkávám své špatné svědomí, svůj nedobrý pocit z toho, že jsem kdysi dávno něco zpackala a už nikdy v životě mi nebude dána možnost to napravit.            

Téměř na konci hřbitova má hrob rodina, která si musela projít spoustou těžkostí. Stará paní i její manžel zemřeli už před lety. Na desce po nich zbyly jen vybledlé obrázky zasazené do tlustých ozdobných rámečků. Znám je z povídání pamětníků. Brali se brzy, nevěstě bylo pouhých 16 let a dlouho se nemohli dočkat dětí. Zkoušeli babské rady, zaručené metody, doktory. Nepomohlo nic. Paní říkávala, že než by se zbytečně trápila, bude dělat něco hezkého a pořádného. A věnovala veškerou svou lásku i čas místní knihovně. Ale jak se to povídá, že když Bůh dopustí... to, co jí bylo celé roky odepřeno, přišlo až se začátkem přechodu.
Ve svých čtyřiačtyřiceti letech se chystala být poprvé maminkou. Nevěděla prý, jestli se má smát nebo brečet, jestli se pochlubit se svým štěstím každému, koho potká, nebo se naopak za svůj jiný stav stydět. Těhotenství zvládala krásně, moje maminka říkala, že při něm omládla nejmíň o dvacet let. A to už by snad nebyl obyčejný lidský život, aby nás na svých cestách chvíli nehoupal v nebeských výškách a chvíli nesrážel na kolena. Narodila se jim holčička. Pojmenovali ji Sonička. Když přijeli z porodnice, zavřeli prý vrata, červený kočárek zavezli do domu a miminko dlouho nikdo neviděl. Až na pošťačku. Tu manželé do domu pustit museli. Když se jí ženské ptaly, co je s malou a co se děje, odpověděla pravdivě: „Sonička je nádherné a hodné děcko tak, jak už mentálně postižené děti bývají." Bylo to venku a rodině s malým děvčátkem se paradoxně ulevilo. Soňka byla opravdu moc hezká. Černá kukadla zářila z kulatého obličejíku, který rámovaly už od narození husté tmavé vlásky. Její postižení na ní nebylo v dětském věku ani poznat. Byla jen pomalejší než vrstevníci, špatně mluvila, chodit se naučila až kolem dvou let.

Ale postupem času, jak roky přibývaly, se prohlubovalo i její zpoždění. Na fotkách ze školky byla na holčičce retardace už znát. Já si Soňu pamatuji již jako dospělou ženu. Ženu, které nebylo dáno dozrát, ale svým pozitivním přístupem k životu si dokázala lidi získat. Jak roky běžely a rodiče stárli, Soně přestali stačit jen sousedi a kamarádi z praktické dílny. Maminka ji učila chovat se rozumně, od malinka vysvětlovala, že svoje vlastní děti mít nikdy nebude. Tohle Soňa zpracovat dovedla, ale moc by si přála aspoň přítele. Moje maličkost v tu dobu oslavila svých 16 let. Začala jsem chodit s manželem, který se u nás brzy i zabydlel. Každé ráno jsme jezdili společně autobusem do práce, drželi se za ruce a byli tak zamilovaní. O dvě zastávky dál nastupovala i Soňa. Co čert nechtěl, ona se do toho mého chlapa zbláznila! Dívala se na něho s otevřenou pusou, oči nemohla odtrhnout, snažila se ho vždycky tajně pohladit. Manželovi to moc příjemné nebylo, ale chápal. Zato já se nemohla přemoct. Mých šestnáct let udělalo své a já se neubránila salvám smíchu v ranním autobuse. Já se smála vlastně ještě dřív, než ta holka nastoupila. Lidi kolem mě se jen divně dívali. Zřejmě si mysleli o pubertální koze svoje. Když si na to vzpomenu, ještě teď mi z mého chování vstávají vlasy hrůzou na hlavě. Jak já se tehdy cítila zdravá, šťastná a plná sil. Za pár měsíců jsem měla nastoupit na svou první mateřskou a šíleně jsem se těšila!

Jedno odpoledne jsem u našeho domu věšela prádlo a před vjezdem mě zaujala neobvyklá dvojice. Ano, byla to Soňa. Za ruku vedla staršího pána, který se trochu cukal, bylo vidět, že má procházky plné zuby. Když po něm chtěla i hodně dlouhou pusu, došlo mi, že Soňka vlastně přišla ukázat svého přítele. Přišla se pochlubit, že už není sama. Musela jsem jí hodně ublížit, když si zjistila, kdo jsem a do kterého domu ve vesnici patřím. A roky běžely dál. Z baculaté holčičky se stala žena, která bojovala se spoustou problémů. Po revoluci přišla o práci, o dva roky později ji navždy opustil tatínek a netrvalo ani půl roku, když sociální pracovnice pomáhala vyřídit pohřeb na maminku. Její žití s přítelem nebylo také zrovna cestou do ráje. Kromě mentálního postižení neměli ti dva společného asi nic. On se ke všemu rád napil. Když jsem vozila malého do školky, častokrát jsem Soňu viděla stát na zastávce a čekat, až se jí vrátí domů. Byla trpělivá a při těch problémech s nohama jsme před ní smekali. Člověk, který má trápení, se může aspoň vypovídat, aby si ulevil. Ale co holka, která skoro nemluví, neumí se vyjádřit, postěžovat si nemůže. Dost možná, že by ji stejně nikdo neposlouchal. Svoje bolesti si odnesla do hrobu. Zemřela ve svých nedožitých čtyřiceti letech.                                                 

A ve mně dál zůstává pocit, že jsem té holce ublížila. Dál ve mně hryže špatné svědomí, které neočistí ani petrklíče, které jsem na její pomník položila. Bylo to nechtě, možná mám trochu právo na to, aby mě omluvil můj věk. Snad. Ale osud to vymyslel jinak. Když večer sedím na posteli u svého mentálně postiženého syna a držím ho za ruku, v jeho úsměvu trochu vidím i ten Soniččin.