Baruška

Všechno to začalo úplně nevinně. Naši mají již několik let krátkosrstou černohnědou fenečku jezevčíka - normální domácí mazlíček, který spí se svými páníčky v posteli, prostě miláček úplně všech... Během těch 6 let, co ji vlastníme, měla Vikinka již několikrát štěňátka, nikdy nebyl problém hafánky udat. Loni na jaře přišlo opět to hárací období, tentokrát se bohužel Vikinku uhlídat nepodařilo a jako „správný“ vesnický ratlík otěhotněla s nějakým vesnickým míšencem.

Se zvědavostí jsme očekávali, co z toho bude. Jaké že to rasy se nám narodí? A je to tady, 3.8.2012 přišli na svět ... 6 malých kulíšků - 4 fenky a 2 pejsci. Dva dlouhosrstí míšenci a zbytek krásní krátkosrstí jezevčíci. Jak to bývá, u vytržení byla celá rodina, i sousedovic děti se chodily na prďolky podívat. Postupně rostli a rostli, až přišel čas odejít od mámy a najít si novou rodinu. Všichni se ujali. V opatrování nám zůstala ta nejkrásnější, nejmenší a nejaktivnější fenečka. Čekali jsme na vyjádření budoucího majitele, zda si ji vzít či ne... rozhodování trvalo opravdu dlouho, velice dlouho ... to už jsme s partnerem nevydrželi a začali jsme si tohle nádherné stvoření brát s sebou do postele. Za pár dní byla naše ...
Pojmenovali jsme ji Baruška, bylo to naše sluníčko. Zpříjemňovala nám každý den, tak jak to pejsci umí...
Dodávala nám strašně moc energie a získala si naše srdce. Prožili jsme toho s ní spoustu, dennodenní procházky, dlouhé výlety a túry. Holka prostě byla všude. Neustále cestovala mezi dvěma domovy - mým a přítelovým. Dokonce si ji oblíbili i partnerovi rodiče, kteří nikdy doma psa nechtěli a nejednou to šlo a dokonce se na ni i těšili. Takhle to šlo skoro celý rok. A pak přišel den, kdy jsme s partnerem měli na 14 dní odjet do Tater na dovolenou, bohužel tam jsme Barušku s sebou vzít nemohli. Kdopak ji asi bude hlídat? Nebyl problém sehnat hlídání, hlídat chtěli jak moji, tak přítelovi rodiče. Problém byl spíš tam, kde pejska nechat, aby druzí nebyli uraženi. Nejprve jsme Báru chtěli nechat u našich, kde má i mámu a kde by se jí asi tolik nestýskalo. Nakonec nás ale přemluvili přítelovi rodiče, a tak jsme ji nechali na těch 14 dní tam. V sobotu jsme odjížděli na dovolenou, rozloučili jsme se, Barušce zamávali a trochu smutní odjeli směr Slovensko.

Dovolená ubíhala jako voda, každý den si člověk na Báru vzpomněl, ale jinak to šlo, aktivit byla spousta a navíc nám tady v horách bylo nádherně. Ke konci dovči už jsem měla po Barušce úplný absťák, strašně jsem sena ni těšila. Těšila jsem se, jak s ní půjdeme ven, půjdeme se koupat, protože to milovala a budeme spolu zase podnikat dlouhé výlety. Tohle všechno ale změnil jeden okamžik. V pátek ráno jsme se začali chystat na poslední túru.     A vtom se ozval Martinův mobil - táta. Ahoj...cože se stalo? To si děláš srandu, že? ...Hovor ještě chvilku pokračoval... To už jsem věděla, že je něco špatně ... Když Martin dovolal, posadil mě na židli a řekl mi tu smutnou zprávu - Baruška už nežije, umřela ...Přejelo ji auto ... V tu chvíli se mi na krátkou dobu zhroutil svět, vždyť byla jako naše dítě a už není. Už nikdy ji živou neuvidíme ...

Myšlenky se mi honily hlavou jedna za druhou... jen jsem doufala, že ji to nebolelo, miláčka našeho... Byl to ten nejčernější den mého života... Hodně slz jsem kvůli Barunce uronila a brečím ještě teď, když to píšu. A to je už přes 3 měsíce, co se  to stalo. Ten pátek jsme podnikli za naši malou princeznu túru na Ohniště a tam jsme si slíbili, že každoročně v srpnu uděláme jako vzpomínku na Báru nějakou túru. Potom následovala hodně krušná a bolavá noc, kdy jsme pomalu oka nezamhouřili a druhý den ráno brzké vstávání a sedmihodinová cesta domů. Spěchali jsme za Baruškou, čekal nás těžký úkol - Barušku u Martinových rodičů vyzvednout a potom ji někde pohřbít.

Byl to hodně hnusný den, psychicky náročný - ještě teď vidím a cítím to maličké, ani ne 4kilové tělíčko, ztuhlé, nehybné, bez bijícího srdíčka - v tu chvíli bych udělala cokoliv, abych ji oživila a udělala bych to doteď. Strašně nám chybíš, Baruško. Každý, kdo má psa, mi dá určitě za pravdu, jak moc bolestná ztráta to je. Teď už je to přes 3 měsíce, bolí to stále a bude určitě ještě dlouho, ale člověk si trochu zvykl... S partnerem teď plánujeme dalšího hafana - už ne jezevčíka, ale slečnu labradorku. Budeme ji mít určitě stejně rádi a už bude mít jen jeden domov, bydlíme totiž už společně.