Běhání naboso

Když mi bylo asi 11 let, běhala jsem venku s ostatními dětmi. Někoho napadlo, že se bude běhat kolem paneláků naboso – samozřejmě jsem se připojila, i když mne má starší sestřička varovala – neposlechla jsem. A proč? Kromě ní všichni běhali naboso. Za panelákem bylo ale rozbité okno a na zemi rozsypané sklo – všichni to přeskočili, jen já – nejmladší ze všech - ne. Skočila jsem levým chodidlem na sklo.

Bolelo to, doklopýtala jsem za sestrou, která mne odvedla domů. Maminka mi to ošetřila, sklo nebylo vidět, a tak se zdálo, že jsem se jen pořezala.  Noha se rychle zhojila a byl klid.  Asi za měsíc mne zničehonic začalo bolet levé chodidlo, už jsem nemohla na nohu došlapovat, jak to bolelo. Maminka mne vyzvedla ve škole a jely jsme k lékaři. Na chirurgii mne vyšetřili a ten den mi v lokální anestezii rozřízli chodidlo zespoda, jenže sklíčko nenašli. Za půl roku se mi bolest vrátila znovu, rozhodli se mi to opět rozříznout, tentokrát v celkové anestezii. Prý snad sklíčko našli.

Léta jsem měla klid, jen mne občas zlobila jizvička, když se měnilo počasí. Ale jinak mne to netrápilo. Až ve čtvrťáku na gymnáziu mne začala zlobit opět levá noha. Přesněji mne to začalo bolet o prázdninách, kdy jsme měli tréninky házené 2x denně. Nebyla jsem si jista, zda jsem se do nohy při tréninku neuhodila. A protože mi noha začala – na nártu otékat, jeden den už jsem nenazula ani tenisky, tak jsem se vydala na chirurgii na kole. Zde mne vyšetřili, na RTG je prý zlomenina, takže jsem dostala sádru. Lékař se smál, že jsem přijela na kole, jenže to bylo lepší než pěšky. To bych nedošla. Co s kolem? Zavolala jsem domů a já odešla s berlemi a sestra a bratřík mi vzali kolo.

A tak jsem měla sádru 4 týdny, poté další 4 týdny, ale stále mne to bolelo. Na kontrole moje maminka upozornila, zda to nemá souvislost s tím mým úrazem se sklem v 11 letech, ale prý jak by se z chodidla dostalo sklíčko na nárt? Jak? Další vyšetření – rentgen – ten prý ukázal takzvanou patologickou zlomeninu, ultrazvuk, zde mi lékař řekl, že to vypadá na nádor. Dále mi dělali CT, ale nic moc v těch milionech řezů nenašli. Tak jsem až do zimy chodila s berlemi, později francouzskými holemi. Občas mne taťka už kolem 6. hodiny bral do školy, abych na sněhu neupadla, jindy jsem spala u babičky, protože jsem to do školy měla blíže a i tak mi trvalo, než jsem opatrně došla při náledí do školy. 

Někdy v prosinci se na popud mé maminky rozhodli chirurgové s ortopedy, že mi nohu opět rozříznou v celkovce. Tentokrát seshora z nártu. A sklíčko se prý našlo. Po tolika letech. Konečně se mi noha uzdravovala a já se těšila na můj maturitní ples do lodiček. Sice to nebylo ideální, ale došla jsem si pro šerpu a trošku jsem i tancovala. Mám jizvy na levém nártu a chodidle jako vzpomínku na mé neposlušné dětství.