Běžela jsem i za Jirku

Skončila jsem školu a nastoupila do svého prvního zaměstnání. Právě tehdy jsem potkala svého vlastně prvního přítele, přestože o slovu „přítel“ by se dalo polemizovat. Nešlo o klasický vztah dvou mladých lidí. Jirka tehdy prodělával nejtěžší boj svého života. Trpěl totiž agresivní formou rakoviny. Přesto jsem ho měla hned ráda a často podporoval on mě, místo abych tak činila jen já. I takto nemocný kluk mi byl oporou.

V zaměstnání jsem jako administrativní pracovník neměla moc pohybu. Snad právě proto jsem zaváhala, když byla vyhlášena podniková soutěž v běhu. Na škole jsem běhala, účastnila jsem se i různých školních sportovních soutěží. Mí kolegové mě proto do soutěže přihlásili.

Byla to soutěž v běhu na dva kilometry. Musela jsem se na ni připravit a trénovat. Právě tehdy mi byl Jirka velkou pomocí. Přestože on sám byl nemocí velmi vysílen a pohyb zvládal jen za pomoci invalidního vozíku, na mé tréninky mě vždy doprovázel. Povzbuzoval mě v parku, u vody i na hřišti. Jeho víra v mou osobu mě vždy popoháněla k maximálním výkonům.

„Zlatíčko, pamatuj, že i když to nestihnu, budu tam s tebou! Budu ti držet pěsti a věřit, že vyhraješ.“

Tato slova mi řekl zhruba měsíc před samotnou soutěží. Pak zemřel.

Zazlívala jsem si, že jsem v nemocnici nemohla být s ním. Byla jsem v práci, když odcházel. Zemřel v kruhu své rodiny. Když jsem přiběhla do nemocnice rovnou z práce, bylo už po všem. Jeho maminka mě ale se slzami v očích ubezpečila, že nebyl sám. Společně s jeho sestrou ho držely za ruku.

„On už nevnímal. Věděl jen, doufám, že jsme s ním. A určitě si myslel, že tam jsi taky,“ usmála se malinko přes slzy. A já tam ve skutečnosti byla. Byla jsem s ním vždy od chvíle, kdy nebylo jisté, jestli nad nemocí zvítězí. Myslela jsem na Jirku každým dnem, každou minutou. Vstávala jsem s myšlenkou na něj a večer usínala se stejnou myšlenkou. Vrostl mi pod kůži, byl v mém srdci a všude mě doprovázel. Těžce jsem nesla jeho odchod a brala život jako obrovskou nespravedlivost. V první chvíli jsem chtěla i zrušit svou účast v soutěži. Jak to zaběhnu, když tam nebude můj trenér Jirka? Pak jsem si ale uvědomila, že kdyby tu byl, nepřál by si, abych ze soutěže odstoupila. Tolik mi věřil a na soutěž se těšil.

„Budeš stát na startovní čáře za nás oba,“ opakoval mi několikrát. Proto jsem trénink nevzdala.

A tak jsem se v den soutěže na tu čáru postavila. Věřila jsem, že mu to dlužím. V okamžiku, kdy jsem vyběhla, se náhle zvedl vítr a rozčechral mi vlasy stejně, jako to dělával Jirka. Věděla jsem, že je tam se mnou. Splnil svůj slib. Běžela jsem jako o život. Vždy, když jsem chtěla polevit, se zvedl vítr a trochu mě popostrčil, jako by mě někdo tlačil do zad. Nedovolil mi zpomalit.

Když jsem doběhla, vítr náhle ustal. Tu soutěž jsem navzdory pochybám vyhrála. Byla jsem první!

Ze soutěže jsem šla ihned na hřbitov, tam, kde odpočívalo Jirkovo tělo. Musela jsem se pochlubit. Když jsem stála u jeho hrobu, zvedl se opět známý vítr, a jako by šeptal, že dávno ví, rozčechral mi vlasy. Přinesla jsem mu tehdy ukázat medaili za první místo, kterou jsem získala. Najednou jsem věděla, že ji tam musím nechat. Byla to i jeho cena. Nebýt Jirky, asi bych nikdy nevyhrála.

Je to už spousta let, ale ta medaile je stále na Jirkově hrobě. Přestože hřbitov čelil mnoha zlodějským útokům, i z Jirkova hrobu nejednou zmizela květinová výzdoba,  medaile na hrobě zůstala.

Ač to nebyl typický vztah, jako bývá vztah dvou mladých lidí, nikdy na Jirku nezapomenu.  

Bylo to mé první velké vítězství a současně obrovská prohra, že mi ho nemoc vzala.

A tak Jirka navždy zůstal nejlepším trenérem mého života.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10