Bobík záletník

Pejsek mé babičky, Bobík, byl velmi hodný a věrný pejsek. Měl jedinou chybu. Bobík byl totiž hrozný záletník. Měl vlastně dvě chyby, ale tu jednu se podařilo časem eliminovat. Prvních pár měsíců, co ho babička měla, s oblibou pronásledoval cyklisty. Choval se jako utržený ze řetězu. Štěkal, utíkal za kolem a snažil se chudákovi na kole pověsit na kalhoty. To bylo, samozřejmě, nebezpečné jak pro psa, tak pro cyklistu. Jednou mu dokonce vyděšený cyklista vjel na tlapku a pochroumal mu ji. Několik týdnů chodil Bobík jen po třech nožkách. Při opětovném setkání s kolem v pohybu zůstal ale Bobík náhle klidný. Stál jako přikovaný a předstíral, že ho kolo nezajímá. Tak to zůstalo až do jeho smrti.

Horší to ale bylo s naháněním fenek. Jakmile některá v blízkém či širokém okolí měla své dny, tzv. hárala, Bobík se vždy nějak dostal ze zahrady u rodinného domku mé babičky, splnil to, co mu příroda kázala, a pokorně se opět vrátil domů. Babička nechala spravit každou díru v plotě, ale Bobík vždy nějak vyvázl z bezpečí domova. Nepomohly tresty, ani domlouvání. O babičku nešlo, pes se jí vrátil a život šel dál. Nespokojení majitelé takto nečekaně pokrytých fenek si ale chodili k babičce stěžovat.

Když Bobík takto pokryl údajně drahou výstavní fenu s papíry a ta následně povila pět sice krásných a roztomilých štěňat, ztratila fena svůj primariát a majitel chtěl po babičce náhradu. Vyčíslil škodu do nebeských výšin. Fena mohla prý zabřeznout s jiným, rasovým, psem a vydělat majiteli spoustu peněz. Takto tu bylo pět podvraťáčků. Naštěstí měl majitel i srdce a spokojil se nakonec s úhradou nákladů spojených s porodem a prvotní péčí o štěňátka. Pro dvě jsme nakonec našli nové majitele my a tři umístili do péče majitelé feny. Babička začala poté Bobíka na noc uvazovat na provaz.

Nebylo to ale nic platné, Bobík dokázal provaz překousat. Když byly díry v plotě zacelené, dokázal se Bobík podhrabat.

Když zoufalá babička nechala zem kolem plotu vylít betonem, naučil se Bobík lézt po žebříku. Ze začátku jsme nikdo nechápali, jak to Bobík dělá, že čas od času ho najde babička ráno venku mimo zahradu. Za nějaký čas od jeho úprku se vždy narodila některé fence v městečku štěňata. Byla nápadně podobná Bobíkovi a babička si to pravidelně slízla od majitelů fenky.

Když jsme jednou v noci drželi hlídku a Bobíka tajně sledovali, zjistili jsme, jak to dělá.

Bobík vylezl z boudy, rozhlédl se a zamířil k altánku. Altánek stál v rohu zahrady, blízko plotu. Pravidelně býval o altánek opřen žebřík. Bobík se hbitě vyškrábal po žebříku na střechu altánku, přešel po ní k plotu a tam seskočil na zem. Bylo to sice vysoko, Bobík nebyl ale těžký a byl mrštný jako kočka, a tak se mu nic nestalo. Pak už pelášil splnit to, co si umanul. Když si náležitě užil, zpravidla to bylo až k ránu, vrátil se domů. Na altánek zvenku se už ale nedokázal vyšplhat, a tak čekal, až babička vstane a pustí ho domů. Nic si nedělal ani z toho, když ho babička pořádně prohnala koštětem.

Bobík zestárl a zdálo se, že ho fenky už nezajímají. Téměř rok byl klid. Konečně si mohla babička oddechnout. A to až do doby, kdy Bobík opět utekl a vrátil se až k ránu. Po nějakém čase našla babička v zahradě u plotu pohozená štěňátka. Byla krásná, ale zdálo se, že patří pejskovi, který je mnohem větší než Bobík. Na plotě visel napíchnutý lísteček:

„To jsou děti vašeho Boba!“

Babička bude zoufalá.

„No nic, babi, budeš muset platit alimenty i za starého proutníka,“ smáli jsme se.

Nakonec si pejska nechala má teta a fenečky se ujala kamarádka.

Z pejsků nakonec vyrostli o něco větší mazlíci, než byl Bobík. Byli mu ale v určitých rysech podobní. Nebylo pochyb, že babiččin Bobíček je skutečným pachatelem.

Ač Bobík už nežije, věřím, že jeho potomci stále běhají po světě a je jich určitě dost.

Pegonela - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete