Bohuš

Má kamarádka Klára je zapálená ochotnice. Divadlu se věnovala od dětství a dokázala vybudovat také menší divadelní scénu, kde vystupovala společně s přáteli. Nejdřív si pronajali podkrovní prostory. Zařídili je kulisami a dalším a každou sobotu a neděli zde pořádali pohádková představení pro děti. Později společně se svými přáteli koupili areál bývalých koníren. Celou budovu i s přilehlým prostranstvím zrekonstruovali a otevřeli menší divadélko.

Z Kláry se stala paní podnikatelka a kouzlu podnikání propadla naplno. Na rozdíl od velkých neosobních divadel její malé divadélko Konírna, název ponechala dle původního využití areálu, nabízelo svým návštěvníkům osobní přístup a zaměřovalo se přesně na přání diváka. U Kláry se dalo domluvit předem představení na míru, které ochotní herci sehráli také u příležitosti narozenin, svateb a různých výročí. Dalo se říci, že Konírna byla divadlem na klíč, které diváka nikdy nezklame.

„Jsi blázen. Svůj osobní život jsi zahrabala mezi loutky, masky a kulisy,“ smála jsem se často Kláře.

„Já ho nezahrabala. Já se v té práci našla. Rozumíš?“ vysvětlovala mi Klára. Bylo těžké jí neuvěřit. Jednak její přítel Hynek byl jedním z herců v jejím divadélku, a pak také z Kláry štěstí přímo vyzařovalo.

A zatímco já si lámala hlavu s tím, jakou omáčku udělám k nedělnímu obědu, Klára buď zašívala oblečení nějaké figuríně, nebo skákala po jevišti v převleku vlka, který si brousí zuby na Karkulku.

Klára měla se svým divadélkem úspěch.

„Koupila jsem Bohuše,“ chlubila se mi jednou do telefonu.

„Jakého Bohuše? Ty sis pořídila taky psa?“ ptala jsem se.

„Ne, říkala jsem ti přece, že chci koupit tu figurínu?“

Vzpomněla jsem si, jak se nedávno Klára rozplývala nad tím, že někde ve vetešnictví objevila zachovalou figurínu.

„Je v životní velikosti a naprosto věrohodný. Už ho vidím ve svých hrách,“ usmívala se tenkrát má kamarádka. Tak teď už ho má. Figurínu pojmenovala Bohuš, a několik týdnů nemluvila o ničem jiném, než o tom, jaké úspěchy má Bohuš u diváků.

 Po několika měsících mi Klára opět volala.

„Vyhořeli jsme,“ vzlykala do telefonu.

„To ti jako vyhořel byt?“ ptala jsem se zděšeně.

„Ne, něco horšího. Konírna nám vyhořela!“ řekla Klára. To byla celá ona. Byt měla v pořádku, ale ona fňukala nad divadlem. Pak jsem si ale uvědomila, kolik úsilí ji stálo vybudovat tu oázu fantazie a splněných divákových přání. Divadlo byl Klářin život.

„Moc?“ ptala jsem se.

„Co moc?“ nechápala.

„Moc vyhořela?“

„Naštěstí moc ne. Po vystoupení zřejmě někdo zapomněl zhasnout svíčku, která byla na jevišti jako dekorace. Očoudilo to pár kostýmů, podlaha se musí zrekonstruovat. Ale figuríny a masky nemám kam dát, musí se to vyklidit,“ štkala Klára do telefonu.

Už jsem chápala, kam tím míří. Určitě bude chtít část těch krámů uschovat u mě.

„Nemyslíš si snad, že to dáš ke mně?“ ujistila jsem se.

„Všechno ne. Už jsem toho hodně nastěhovala k mámě. Pár krabic a Bohuš se mi tam ale nevleze,“ přiznala.

„Ale já mám malý byt.“

„Vím, tohle se ti tam ale vleze. Bohuš ti bude dělat garde,“ slibovala Klára. „Aspoň ti ho konečně představím.“

Když Klára figurínu koupila, zvala mě opakovaně na představení. „Uvidíš ho v akci,“ lákala mě tehdy. Já měla ale stále plno práce a chuť sedět hodiny v Konírně mi chyběla. A tak nyní přišla premiéra.

Do hodiny přistavila Klára auto u našeho domu. Její přítel ještě s nějakým kamarádem dovlekl k mým dveřím dvě obrovské papírové krabice. Na závěr se Klára vypotácela z výtahu v objetí neznámého muže, Bohuše. Chvilku jsem si skutečně myslela, že Klára podpírá alkoholem zmoženého chlapa, nebo možná on podpírá ji. Pak jsem si ale všimla, že tělo nepatří živé osobě. Byla to figurína.

„Tak co mu říkáš?“ tetelila se Klára u kávy, kterou jsem přichystala.

„Aspoň, že mu nemusím vařit. Ale nocleh u mě bude mít prvotřídní. Celá synova postel je mu k dispozici, má v ní zdravotní matraci.“ Řekla jsem a figurínou mrskla na postel syna, který už žije u své přítelkyně.

„Opatrně, ať se nepoškodí!“ upozornila mě kamarádka.

„Tak si tu pěkně hajněte, vaše veličenstvo,“ mluvila jsem směrem k figuríně.

Celý měsíc jsem se vyhýbala dvěma objemným bednám s maskami a dalšími krámy. Bohuš na synově posteli mi nevadil, jen jsem ho občas oprášila. Můj pes Ben, který na figurínu nejdříve vrčel, v něm našel nakonec zalíbení. Vybudoval si na jeho břiše pelíšek.

Po měsíci mi volala Klára, že Konírna je konečně opět zrekonstruovaná.

„Můžu si přijet pro věci?“

„Samozřejmě, musíš,“ odpověděla jsem s úlevou.

Klára byla vzápětí u mě doma.

„Za odměnu máš u mě premiéru zdarma.“

„To snad ani nemuselo být,“ vyjádřila jsem svou radost.

„Bohuši, jak jsem ráda, že tě zase vidím!“ objímala se Klára za chvilku s figurínou. Pečlivě kontrolovala její stav.

„Neboj, neukousli jsme ti ho,“ řekla jsem dotčeně. A to Klára netušila, že Bohuš se stal na ten měsíc psím pelechem.

Dosmýčily jsme dvě bedny do auta. „A teď tu figurínu,“ řekla jsem.

Když Klára opět chtěla Bohuše popadnout a v jeho objetí vypochodovat z bytu, zastavila jsem ji.

„Přece ho nepotáhneš jako opilce? Zabalíme ho, ať se ti neušpiní, a doneseme ho do auta spolu,“ navrhla jsem. Vytáhla jsem dva velké černé pytle na odpadky a neživého Bohuše jsme do nich zabalily. Pak jsem ještě stáhla provázkem pytel kolem krku figuríny a omotala další provaz kolem pasu a nohou. Do výtahu jsme se nechtěly s tak objemným zavazadlem rvát, a tak jsme to vzaly po schodech.

„Vydrž, Bohušku,“ klidnila Klára figurínu na každém mezipatře.

„Prosím tě, ty naděláš, jako by snad žil.“

Konečně jsme byly v přízemí. Chvilku jsme si oddechly u poštovních schránek, hej rup, a byly jsme i s Bohušem na ulici.

„Jé, hele, uvolnila se mu ruka!“ řekla Klára starostlivě. Skutečně, v pytli se udělala díra a ruka figuríny visela k zemi. Přešla jsem k figuríně a ruku jsem nacpala zpět do pytle. Konečně jsme figurínu v pytli posadily na zadní sedačku osobního automobilu.

„Pojď ještě na chvilku nahoru,“ pobídla jsem kamarádku.

Ta se podívala na chvilku na nešťastného Bohuše, pak přece jen šla. Byla u mě ještě asi hodinu. Když odcházela, vzala jsem vodítko a se slovy: „půjdu vyvenčit Bena“ jsem šla dolů na ulici společně s kamarádkou. Vyšly jsme ven a u Klářina auta jsme viděly dva uniformované muže zákona.

„To je váš automobil?“ ptali se mě.

„Ne, můj,“ řekla Klára.

„Můžete laskavě vůz odemknout a ukázat nám, co máte na zadní sedačce a v kufru auta?“ řekl jeden z policistů přísně. V tu chvíli jsem si všimla chvějící se záclonky v přízemí. Za záclonou jsem rozeznala tvář místní drbny. To ona zavolala policii, když zahlédla, jak společně s kamarádkou táhnu z domu lidskou postavu zabalenou v igelitu, z kterého visí bezvládná ruka.

Klára musela Bohuše rozbalit na důkaz, že jsme nikoho nezamordovaly. Policisté se pak už ani nedivili, když v objemných bednách našli umělé ruce, nohy a další části lidských těl, samozřejmě atrapy.

Se slovy: „Zvu vás do znovu otevřené Kovárny,“ se Klára rozloučila a zmizela i s Bohušem.