Když jsem si našla přítele, bydlela jsem sama v malém bytě. Má dcera i syn už byli z domu. Po úmrtí manžela jsem se proto přestěhovala do bytu 1+kk. Stačil mi pro mé potřeby. S Pavlem jsme se vídali rok a rozuměli jsme si. On bydlel v domě po rodičích. Jezdila jsem za ním, nebo se stavil on, nabral mě do auta a dovezl si mě domů. Na baráku bylo víc práce, zahrada a spousta vyžití.

Pomáhala jsem mu se zahradou, v létě jsme zavařovali, pekli ze zahradního ovoce, a rádi jsme jezdili na nejrůznější výlety. Po dvou letech návštěv jsme usoudili, že si rozumíme natolik, že spolu chceme trávit víc času. Pavel by nikdy nešel do bytu, navíc jeho dům potřeboval stálou péči. Milovala jsem Pavla a milovala jsem jeho dům i zahradu. Když mě proto požádal, abych zvážila přestěhování k němu, nezaváhala jsem ani na okamžik. Problém byl v tom, co bude s mým bytem. Ani jedno z dětí nechtělo zpět do rodného města. Syn bydlel v Praze, kde měl přítelkyni a dcera už taky bydlela u přítele.

Zpočátku jsme se dohodli, že se nastěhuji k Pavlovi a v bytě budu platit jen základní poplatky. Nechala jsem odpojit elektřinu, ta nebyla třeba, i plyn. Platila jsem jen poplatky nezbytně nutné.

Po půl roce, kdy jsem spokojeně žila s Pavlem, jsem si do domu přestěhovala většinu svých věcí. Byt byl téměř prázdný a nás napadlo, že bychom ho mohli pronajímat. Peníze z pronájmu by se nám hodily například na dovolenou. Prodávat byt jsem nechtěla. Jednou se jistě bude hodit třeba pro vnoučata, navíc cena bytu strmě stoupá. A co kdybychom se časem rozešli? 

Jak jsem se rozhodla, tak jsem udělala. Jako novou nájemnici jsme vybrali paní s miminkem. Svobodná maminka s chlapečkem vypadala slušně. Dokonce prý měla maturitu. Zůstala sama s chlapcem a neměla kde bydlet. Dohodli jsme se na nájmu, slečna složila trojnásobný nájem předem a vratnou kauci, která by byla použita na případně způsobené škody v bytě a mohla se nastěhovat. 

Já dál žila u Pavla. Zpočátku slečna platila nájem včas a v předem domluvené výši. Později byla  platba odložená a ani nebyla ve výši, na které jsme se dohodly. Mladá maminka se vymlouvala, že jí přišla pozdě mateřská a peníze momentálně nemá. Když jsme ji s Pavlem po několikerém urgování navštívili, zůstala jsem stát v šoku s pusou dokořán. Můj krásný, útulný a udržovaný byt jsem našla v žalostném stavu. Všimla jsem si, že jedna okenní tabule je prasklá, toaleta taky, skříně, které jsem v bytě nechala, bez dveří. A co teprve podlaha! Okamžitě jsem chtěla, aby slečna byt opustila.

 „To si jako myslíte, že si vezmu malého do náručí a půjdu?“ útočila. Operovala tím, že kauci, kterou předem zaplatila, snad ty „malé“ škody uhradí.

„Tu kauci jsem dávno použila k doplatku dlužného nájemného, a ještě mi dlužíte,“ odpověděla jsem, „s výčtem dluhů, poplatků a vyčísleným rozdílem.“ Slečnu to ale nezajímalo. Nakonec jsme se s Pavlem museli obrátit na soud. Netušíte, jakou práci dá vystěhovat někoho z vlastního bytu!

Slečna měla nezletilé dítě, neměla nikoho, kdo by se jí ujal, a vysvětlovala, že vše řádně doplatí. Rok jsme se handrkovali, domlouvali a měli špatné spaní. Po roce jsme se konečně dočkali. Díky příteli, kterého mladá maminka našla a mohla se k němu nastěhovat i s dítětem, můj byt opustila. Zůstal mi zdemolovaný byt, na jehož provoz jsem stejně ten rok doplácela, vysoký nedoplatek na energiích a příslib toho, že dlužnice vše časem splatí.

Čas letí, já stále žiji se svým přítelem v jeho domě, rozumíme si a pomalu jsme dali dohromady i můj byt. Slečna mi za ty roky nezaplatila ani korunu. Opravy nás stály mnohem víc, než jsme kdy na pronájmu získali. Obětovali jsme nejednu dovolenou. Dovolených nás ale snad ještě hodně čeká. A tak to bereme jako ponaučení do budoucna. Dcera má už vlastní dítě a já věřím, že jednou bude můj malý byt vhodným dárkem pro vnouče. Snad se do něj nebudu muset vrátit, protože nám náš vztah klape a za ty roky jsme si už zvykli. Jen můj byt už není k pronájmu…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10