Černý příběh

Osud je nevyzpytatelný. Co se má stát, to se stane, a náš osud nás vždy dostihne. Příběh, o kterém píši, se stal před mnoha lety, měla jsem asi osm nebo devět roků. Hrála jsem si venku a stále jsem zvonila u bytu, aby mi maminka dala tu pití, jindy svačinu, pak zase kuličky na cvrnkání atd.

„Mami, že mi dáš kolo?“ napadlo mě poté, co jsem už poněkolikáté zazvonila na zvonek.

„Ne, kolo jsem ti dala ráno, a pak po obědě, když jsi ho chtěla. Dvakrát jsi objela hřiště, a zase jsi mi ho vracela,“ postavila si maminka hlavu.

„Ale já teď budu jezdit dlouho,“ dala jsem se do škemrání.

„Už jsem řekla. Za chvilku bude tma, půjdeš domů. Dnes ti už kolo nedám,“ řekla maminka.

„A tak já si ho vezmu sama,“ nabídla jsem. Byla jsem už přece velká? Kolo bylo zamčené ve sklepě a já už dávno odemykat dveře uměla.

Maminka chvilku váhala, ale pak, snad aby už měla klid, mi dala klíče.

„Nezapomeň dobře zamknout!“ řekla. „A klíče mi hned přines, ať je neztratíš.“

Sešla jsem chody do sklepa. Od sklepních kójí mě dělily jen jedny zamčené dveře. Tiše jsem je odemkla a chtěla jsem vejít, když jsem si škvírou všimla, že tam někdo je. Pomyslela jsem si, že to bude zloděj, a tiše jsem dveře zase přivřela. Nebyl to zloděj. Byl to náš soused. Stál zády ke dveřím, tak si mě nemohl všimnout. Co mě ale vyděsilo, byla i židle vedle něj a zavěšené lano se smyčkou nad jeho hlavou. Okamžitě mi došlo, co chce soused udělat! Byl to otec mé kamarádky a bylo veřejným tajemstvím, že se s manželkou hádal. On si rád popil, zadlužil se, a chudák žena se s ním chtěla rozvést. Celá jsem se třásla. Cítila jsem, jak se mi podlamují nohy. Ale najednou jsem začala jednat. Utíkala jsem domů. Protože jsme bydleli v přízemí, uběhla jen chvilička, a já vletěla v botách do bytu.

„Co tady děláš obutá? A kde máš kolo?“ ptala se maminka.

„Pan soused se chce oběsit!“ zakřičela jsem, chytla jsem maminku a rozplakala jsem se.

Z obývacího pokoje vyběhl můj taťka, který se před chvilkou vrátil z práce. Byl jen v trenýrkách a tričku. Popadl velký kuchyňský nůž a utíkal do sklepa. Vběhl do chodby se sklepními kójemi právě ve chvíli, kdy soused skopl židličku na zem. Ihned ho odřízl a zavolal sanitku.

Být to dnes, možná by souseda zavřeli do ústavu. Nebo ne? Tehdy si pamatuji, že se sousedovi nic nestalo a jen chodil se svou ženou k psychologovi. Ale dál jsem ho potkávala, jak se vrací pod vlivem alkoholu z hospody domů. Vždy jsem ho obcházela velkým obloukem. Bála jsem se ho. Do sklepa jsem už také odmítala chodit.

Uběhly asi dva měsíce, a soused se oběsil v lese. Tentokrát mu jeho sebevraždu nikdo nepřekazil.

Na tento smutný příběh jsem si vzpomněla dnes, kdy jsem se dozvěděla, že nedávno zemřela naše bývalá sousedka, jeho žena. Až doteď mohli spolu spokojeně žít, kdyby…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10