Cesty do školky

Tu starší a větší na dětské sedačce vzadu, menší seděla v proutěném košíku, který byl připevněn na řídítkách kola. Stabilita takového naloženého „vozidla“ byla všelijaká. Hlavně při nastupování a vystupování jsme musely dávat velký pozor a nejdříve vytáhnout dítě z košíku a až pak ze sedačky. Ale i tak se párkrát stalo, že se kolo i s dítětem převrátilo. Holky na to už byly zvyklé a vždy hlásily: „My víme, musíme natáhnout ručičky, abychom si nerozbily nosík.“ A celkem to fungovalo.

Až jednou. Školka stojí na kopečku, takže cesta domů byla vždy pohodlnější než cesta tam. V té době nám zrovna dělali v obci chodníky. Začali usazováním obrubníků a pak přišla na řadu zámková dlažba.

Jela jsem tedy s plně naloženým kolem z kopečka. Cesta ústila na hlavní silnici – kde jsem musela zabočit doleva. Asi jsem začala později brzdit nebo později zatáčet a cesta byla najednou užší o zmíněný chodník – najednou byl před námi dosti vysoký obrubník. Měla jsem dvě možnosti – buď jet ještě dál rovně, ale na obrubník bych s takto naloženým kolem nevyjela, nebo se pokusit v poslední chvíli zabočit. Zvolila jsem možnost číslo dvě. Kolo jsem sice stočila prudce doleva, ale odstředivá síla vykonala své. Stačila jsem ještě seskočit, ale kolo jsem neudržela a to se položilo na bok. Část nárazu jsem ztlumila já, část holky, které natáhly ručičky, takže se nikomu nic nestalo. Ale co teď? Naložené kolo jsem nedokázala sama zvednout. Opodál sice pracovali cestáři, kteří celou situaci sledovali (a myslím, že se dobře bavili), ale nikoho nenapadlo se alespoň zeptat, zda nepotřebujeme pomoct. Bylo pod moji „důstojnost“ se doprošovat. Postupně jsem vymotala z ležícího kola děti, kolo odvedla kousek dál, opřela o svodidla, zpátky tam děti naložila a pokračovala v cestě domů

Od té doby jsme takto cestovaly ještě mockrát – a bez nehod. A jakmile se starší dcera naučila jezdit na kole sama, bylo cestování jednodušší.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10