Dojížděla jsem 60 kilometrů - tak něco kolem hodinky. A po celonočním shonu kolem regálů, to bylo až moc. Někdy cestou přišla taková krizovka, že jsem musela zastavit někde u krajnice a vystoupit a „nadýchnout se“. To se člověk probral. Jenomže po nějakém čase už ani to nefungovalo. Měla jsem tak rozházený biorytmus, že jsem nemohla přes den pořádně spát a chodila jsem do práce unavená. To se všechno potom odráželo na mém cestování. Občas přišel mikrospánek.

Najednou se podíval do auta na „svou milou“ ženu, a řekl, že nemůže, že nemá nářadí. Asi to byl podpantoflák a doma by to nevysvětlil. Skočil do auta a byl pryč. Tak jsem se marně pokoušela dál o povolení a najednou zastavila Avie se dvěma muži a hned se měli k dílu. Na nic nečekali a kolo vyměnili. Během chvíle byli hotovi a ani se neumazali - byli to nějací dělníci a měli rukavice. Možná kdyby u sebe měli manželku nebo přítelkyni, taky by mi nepomohli.
Nakonec to dopadlo tak, že asi o kilometr dál je autoservis. Šla jsem se tam zeptat, jestli mají utržené zrcátko a že už delší dobu potřebuji vyměnit výfuk. Byli moc ochotní a než mi vyměnili výfuk, vyhlédla jsem si tam jiné auto. Nakonec jsem si ho koupila. A že jsem u starého vyměnila výfuk??? Kdo by si koupil auto bez výfuku. A tak jezdím s mým miláčkem dodnes, jen jsem změnila zaměstnání a raději pracuji přes den. Ono by to příště nemuselo zůstat jen u kola.
Oliik - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz