Co se občas zdává svobodným matkám…

„Vstávej, broučku,“ slyším z dálky. Na tvář mi přistane teplá pusa. Pusa od manžela.

Otevřu oči, rozhlédnu se po místnosti. „Kde jsou děti?“ ptám se.

„Ty jsou už dávno venku,“ odpoví a z čela mi ledabyle odhodí pramen vlasů, který mi tam spadl. Zavadím pohledem o budík a vyděsím se. „To je už deset hodin? Musím vařit!“ vyděsím se.

„Nemusíš,“ směje se můj manžel. „Uvařil jsem já.“ Přistrčí ke mně tác s kávou a koblížkem. „Ale na tebe tu ještě čeká snídaně.“ Zakousnu se s chutí do koblížku. Káva je namíchána, jak to mám ráda, půl napůl s mlékem. Z kuchyně vánek přináší krásnou vůni pečeného masa až ke mně. Sbíhají se mi sliny. „Musím ti pomoct,“ hrabu se z postele. „Nemusíš, máš svátek,“ připomene mi můj muž.

Skutečně, mám jmeniny. Úplně jsem na to zapomněla.

„To je taková maličkost,“ podává mi manžel růžovou krabici převázanou mašlí. „A tady kytička,“ vkládá mi do náruče pugét kopretin. Ví, že je mám ráda. Nezapomněl ani na to, jak jsem mu vyprávěla, že jsem je trhávala své mamince, když ještě žila, a převazovala modrou mašlí. I má kytice je převázána modrou mašličkou. Uprostřed květů je vložená cedulka. Na ní je nápis „Miluji Tě“ a podpis mého manžela. Pod ním je kostrbatým dětským písmem připsáno Anička a Petřík, to jsou má dvojčátka. A už tu jsou. „Mamííí, mamííí!“ křičí jeden přes druhého. „My pro tebe máme dárek!“

Mají sedm let, co mi tak mohli přinést? Každý vytáhne z kapsy malou krabičku. Anička růžovou, Petřík modrou. A oba mi předávají svůj poklad, vlepí mi obrovskou pusu a já je obejmu. Otevřu krabičky a oněmím úžasem. V každé je ukryto malé keramické srdíčko. A v obou je malinká dírka. „Kde jste je vzali?“ ptám se. Zapomněla jsem na keramickou pec ve škole i na keramický kroužek, na který jsem děti přihlásila. „Vyrobili jsme ti srdíčka z lásky,“ švitoří děti. „Že budeš srdíčka nosit?“ ptá se Anička. „Samozřejmě, že je budu nosit. Aby každý viděl, jak mám šikovné děti,“ usměji se na svá zlatíčka.  V růžové krabici od manžela nejdu keramickou panenku, která se mi tak líbila. Odmítla jsem si ji koupit, že je to vlastně zbytečnost. "Zbytečnost, která ti ale udělá radost!" Zlobil se manžel tehdy naoko, protože jsem si panenku nekoupila. A teď ji mám.

Po obědě, který uvařil manžel, mě čeká ještě jedno milé překvapení. Jde se do lunaparku!   

Takovou oslavu narozenin nepamatuji. Jezdíme v autíčkách, smějeme se, ládujeme se cukrovou vatou, létáme v povětří zavěšení v sedačce řetízkového kolotoče a nakonec mi manžel vystřelí papírovou růži ve střelnici a dětem upíří zuby. Vrátíme se až pozdě večer. Unavení uleháme. Děti ve svých postýlkách, já v objetí schoulená u manžela.

Ráno mě budí svým protivným chrčením budík. Rozlepím oči, rozhlédnu se… Jsem tu sama. Vše byl jen sen. Vlastně ne. Vedle v pokojíku spí mé děti, dvojčátka. Nahlédnu k nim, Anička zvedne hlavičku plnou rozcuchaných vlásků, ale Petřík ještě spí. Bosé nohy si to míří do kuchyně. Musím spěchat. Nachystat snídani pro sebe i děti, svačiny do školy a sotva se s dětmi rozloučím, doběhnout na zastávku. Musím do práce. Na oddělení přijali včera dva těžké případy, jako zdravotní sestra budu muset nejspíš zůstat přesčas. A děti uvidím zase až večer. To už snad budou vykoupané a na mě zůstane jen příprava večeře. Mám dnes svátek. Ani to nevnímám. Stejně tu není nikdo, kdo mi přinese kytici kopretin převázanou modrou stužkou. Večer snad dostanu od dětí dáreček. Budou to srdíčka z keramiky? Nebo něco jiného, co ještě nemotorné dětské prstíky vyrobily jen proto, abych já, jejich máma, měla radost? Jsem svobodnou matkou. Utahanou svobodnou matkou, co stíhá vše. Musím být svým dětem mámou i tátou, rádcem, kazatelem i tím, kdo rozmazluje. Nevím, kde na vše beru sílu, ale musím…

…Ale stejně to byl včera krásný sen…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10