Štěstí si nekoupíš

Když mi zemřel manžel, zůstala jsem v naší luxusní vile v okrajové části města sama. Děti jsme s manželem neměli, ač jsme se o ně hodně dlouho pokoušeli. Naším pomyslným dítětem byla právě vila, v které jsme žili. V klidné části města jsme si ji vybudovali částečně vlastníma rukama a lidé ze sousedství se netajili tím, že nám naše bydlení závidí. My jim záviděli velkou rodinu plnou dětí a oni nám majetek. Je pravda, že vila byla na tehdejší poměry velmi atraktivní. Přesto mi prázdné hnízdo po skonu mého muže nenahradila a v srdci mi zůstal pouze smutek.

Když jsem se z toho nejhoršího bolu pomaličku dostala, přemýšlela jsem, co bude dál. Práce i starost o dům a zahrádku mi nenahradily spokojený život po boku mého manžela. A toho jediného jsem už nemohla mít. Rozhodla jsem se, že si najdu alespoň přítele.

Mé snahy najít muže, který by se mnou trávil volný čas, dovolené a případně bychom si udělali také nějaký ten výlet, ztroskotaly. Všichni muži, které jsem toho roku potkala, byli buď alkoholici, nebo ženáči hledající bokovku, či chladní realisté, kterým se zalíbila víc vila, než já.

„Bydlím na ubytovně a můžu se přistěhovat hned,“ řekl mi jednou jeden, který byl už pět let bez práce a nehodlal svůj stav příliš měnit. Nezajímaly ho mé zájmy, koníčky, ani má práce. Nezajímala jsem ho ani já. Důležitá pro něj byla luxusní vila, kde bych mu vyvařovala a starala se o něj.

Po roce jsem si řekla: Dost! Je spousta žen, které žijí samy, a přesto jsou spokojené. Budu se věnovat zahrádce, jako doposud, a najdu si ještě další koníčky. Ten den jsem se nechala zapsat do kurzu jógy.

Po čase jsem cestovala pracovně vlakem do vzdáleného města. V kupé se mnou cestovala mladší žena. Četla knihu. Tu pak odložila a dala se se mnou do řeči. Zjistila jsem, že žije v našem městě, je o pět let mladší, než jsem já a jmenuje se Hanka.

„Taky jsem často sama. Ale muže nechci,“ uzavřela rozhovor.

A protože jsme se obě cítily asi hodně samy, domluvily jsme se, že si někdy zajdeme na kávu. Vyměnili jsme si telefonní číslo a já měla pocit, že jsem získala novou kamarádku.

Hanka žila dosud u rodičů. Byla svobodná, bezdětná a, jak uvedla, v domácnosti.

„A z čeho žiješ?“ ptala jsem se, když jsme se konečně viděly u nás ve městě v malé kavárně.

„Z čeho se dá. Občas mám nějakou brigádu, nebo třeba hlídám děti.“

„To musí být pěkné, hlídat děti,“ zasnila jsem se.

„Jak kdy. Některé se dají, jiné jsou otravné a máš toho po hodině dost,“ řekla.

Povídaly jsme si i o knihách. Hanka ráda četla a já jí nabídla pěknou knížku z mé knihovny.

„Jestli chceš, můžeme pro ni skočit. Bydlím na konci této ulice,“ řekla jsem.

„Ty bydlíš tady, v té luxusní čtvrti? Vždyť tu bydlí samí pracháči,“ neskrývala Hanka překvapení.

„S manželem jsme si nevedli zle. Mám dobrou práci, která mě baví. Tak jsme si mohli dovolit dům,“ řekla jsem a vedla kamarádku do haly ve svém domě. V knihovně jsem našla slíbenou knihu, nabídla Hance drink, a doprovodila ji domů.

„Tak si zase někdy popovídáme. A pak ti vrátím tu knihu,“ mávla Hanka na pozdrav, a byla pryč.

Odpoledne krásně uteklo. Byla jsem ráda, že jsem čas po práci nestrávila sama doma u televize.

Za tři dny pozdě večer někdo zazvonil u mých dveří. Byla jsem překvapená, když jsem za dveřmi viděla Hanku.

„Prosím tě, můžu u tebe jednu nebo dvě noci přespat? Rodiče mě vyhodili z domu,“ plakala.

„Proč? A kam půjdeš pak?“ ptala jsem se a vedla Hanku dovnitř. Nemohla jsem ji nechat na ulici. Ustlala jsem jí v pokoji pro hosty.

„Ty to tu máš krásné. V takovém luxusu jsem ještě nikdy nespala,“ řekla Hanka a položila na zem dva ranečky, veškerý majetek, který asi měla.

Půjčila jsem jí svou noční košili, protože ta se v rancích nenacházela, a poslala ji do sprchy. Mezitím jsem rychle nachystala malé pohoštění. Bude mít asi hlad.

„Zítra je sobota, tak tu můžeš zůstat do neděle. Ale v pondělí jdu brzy ráno do práce,“ oznámila jsem jí.

„Neboj, vypadnu v sobotu, nejpozději v neděli kolem poledne. Mám v sousedním městě bratrance a několik kamarádů. U nich jistě budu moct zůstat,“ usmála se.

„A třeba se to rodičům rozleží v hlavě a vezmou tě zpět,“ chlácholila jsem ji.

„To těžko,“ ušklíbla se. Jak jsem se dozvěděla, jejím rodičům vadilo, že je už dlouho bez práce a nesnaží se novou najít. A já se jim ani nedivila. Byla jsem zvyklá, že práce k životu patří, jako patří k životu dýchání.

Uprostřed noci mě vzbudil nepříjemný pocit, jako by mě někdo sledoval. Nemýlila jsem se. Na kraji mé postele seděla Hanka.

„Co tu děláš?“ vyděsila jsem se.

„Pssst!“ dala si prst k ústům a začala se ke mně tisknout.

„Co to děláš?“

„Bude se ti to líbit,“ řekla a chtěla mě líbat.

Okamžitě jsem ji odstrčila od sebe. „Já nejsem žádná lesba, to jsi na špatné adrese!“ Ale Hanka své pokusy neukončila. Byla až agresivní, jak se mě snažila zmocnit. Začala jsem se jí bát.

„Máš pět minut na to, abys vypadla!“ řekla jsem poté. Nechtěla jsem s tou ženskou být pod jednou střechou. Bylo mi jedno, že je uprostřed noci. Vlastně jsem ji téměř neznala. Začala jsem si vyčítat, že jsem byla tak hodná a dovolila jí u mě přespat. Ale Hanka se jen smála. Chytla jsem ji za ruku s tím, že ji vyhodím třeba v noční košili.

„Běž pryč, nebo zavolám policii!“

Ale ona se jen smála. Pak jsem zahlédla záblesk, jak něčím míří k mé ruce. Podlomila se mi kolena a vše bylo na chvilku rozmazané. Poslední, co jsem zaslechla, bylo: „Tak chutná Bolívie.“

Probrala jsem se na zemi v noční košili. Dveře mého domu byly pootevřené. Veškerá hotovost, kterou jsem doma měla, byla pryč. S ní také šperky, jeden originální obraz a cenná sbírka mincí, které sbíral můj muž. Než jsem zavolala policii, všimla jsem si ještě toho, že zmizely dvě starožitné číše, po kterých zbyla jen kolečka v prachu na poličce.

Později jsem se dozvěděla, že mě zlodějka zbavila vědomí nějakou u nás téměř neznámou drogou z Bolívie.

„Měla jste štěstí. Taky vám mohlo vypovědět srdce. U této drogy nejsou vyloučené infarkty a mrtvice. Zvlášť, když jste abstinent a nikdy jste drogy nebrala,“ řekli mi v nemocnici.

Měla jsem štěstí… Muže jsem si už do domu nepřivedla, aby mě nepřipravil o majetek, podomním prodavačům jsem dveře také neotevírala, a nyní mě obrala téměř o všechno sprostá zlodějka, kterou jsem mylně považovala za kamarádku.

Policie naštěstí zlodějku brzy dopadla. Peníze jsem nikdy zpět nedostala, ale sbírka mincí po manželovi byla v pořádku a dostala jsem zpět i většinu šperků. Obraz a dvě číše se našly v nedalekém starožitnictví.

Od té doby si užívám samoty své vily a experimentovat s přátelstvím či láskou mě už ani nenapadne.