Jíme proto, abychom žili, ne naopak

Petra, spolužáka ze základní školy, jsem už dlouho neviděla. Patřil mezi ty hloupější žáky a s bídou dokončil školu bez toho, aby opakoval ročník. Byl to ale dobrák od kosti. Každému ochotně pomohl a se vším, co měl, se rád rozdělil. A tak jsme ho měli ve škole rádi.

Náhodně jsem ho potkala při výletě v Praze.

„Copak tu děláš?“ Byla jsem překvapená, že ho potkávám právě tady.

„Bydlím tu. Ale stěhuji se zpět na Moravu,“ prozradil. „Jsem po rozvodu a mám nějaké zdravotní problémy, a tak se vracím k tátovi.“

Vyměnili jsme si s Petrem telefonní čísla, aby měl po návratu domů kde navázat. Určitě se mu budou hodit přátelé. Pak mi vyprávěl, že i jemu našli silnou cukrovku. Na cukrovku zemřela kdysi Petrova máma, to jsme byli ještě děti.

„A mám ještě nějaké zdravotní problémy,“ ukončil rozhovor na chmurné téma, a pak jsme mluvili o veselejších věcech, vzpomínali na školní léta, a pak jsem už musela jít.

Během rozhovoru jsem se dozvěděla, že Petr udělal zkoušky na řidiče a živí se kamionovou dopravou. Jezdí po celém světě, především do Španělska.

„Tam jsem taky nebyla,“ ukončila jsem rozhovor a musela se rozloučit.

Výlet po Praze jsem si užila. Také to byla záplata na rozvod. Rozvedla jsem se ve stejném měsíci jako Petr, a tak jsem dobře věděla, jak se asi cítí.

Když se Petr vrátil zpět na Moravu, ihned mě zkontaktoval. Vyšli jsme si na procházku. Petr kulhal.

„Co se ti stalo?“ zajímalo mě.

Vysvětlil mi, že za problém může právě jeho cukrovka. Už tehdy mu hrozila amputace nohy, což mi zamlčel.

„Tak musíš dodržovat dietu!“

„Co bych ze života měl?“

To byl celý Petr. Proč si komplikovat život pravidly? Byl tlustý, ale zdůvodnil si to tím, že v životě si má člověk užívat. A Petr si skutečně užíval. Dokázal spořádat za jediný den tolik jídla, které bych já nesnědla ani za týden.

„Stačí, že budu muset skončit s řízením, pokud se to nezlepší,“ řekl mi Petr jednou při dalším našem setkání. Byl v tu dobu na nemocenské, která trvala už několik měsíců. Svůj žal, bolest z rozvodu, vše si snažil vynahrazovat právě jídlem. Tehdy jsem mu začala jeho zdravotní stav předhazovat. Nebyli jsme víc, než kamarádi, a přesto mi nebylo jedno, že se tak ničí.

„Pořád mi něco zakazuješ!“ naštval se jednou, a už se neozval.

Měla jsem spoustu práce, a tak jsem na Petra pomalu zapomínala. Až jednou mi zavolal, že je v nemocnici.

„Co se stalo?“ ptala jsem se.

Petrovi amputovali nohu. Tehdy jsem ho v nemocnici navštívila. Zakázala jsem si připomínky, že si za svůj stav může sám, svou nezřízenou stravou.

„Myslel jsem, že tě jednou vezmu do Španělska. Teď už to asi nestihnu.“ Mluvil ke mně tiše. „Je ze mě mrzák.“

„Ale žiješ. Uvidíš, bude zase dobře.“ Utěšovala jsem ho, ale moc jsem svým slovům nevěřila. Věděla jsem, že Petr se svým životním stylem skoncovat nehodlá. A proto jsem se s ním už téměř nevídala. Občas jsem se o Petrovi něco doslechla, ale nebylo to nic povzbuzujícího. Po návratu z nemocnice prý šel na nějaký čas do sebe a svou žravost omezil. Později ho ale stejně zlákalo mastné jídlo, uzeniny a další nezdravé potraviny, ke kterým přidal alkohol. Jako řidič nepil, nyní byl ale v invalidním důchodu a svůj žal a zklamání ze života hledal na dně skleničky.

Tehdy jsem se po dlouhé době za ním opět vypravila. Málem jsem ho ani nepoznala. Byl tlustý, potil se a zapáchal. Jeho starý táta neměl vliv na jeho chování, a tak veškeré domluvy synovi vzdal.

Návštěvu jsem brzy ukončila. Petrovi se nevyplatilo už radit.

Nějaký čas jsem o Petrovi neslyšela. Až pak jsem potkala jeho tatínka. Shrbený starý pán vybíral v samoobsluze zboží. Vypadal mnohem starší, než když jsem ho viděla naposledy. Kdepak je asi jeho syn? A tak jsem se Petrova otce zeptala, kde syna má. Byla jsem připravena na cokoli, jen ne na to, co mi sdělil.

Petr byl pár měsíců po smrti. Svým nezřízeným stylem života si časem vykoledoval zhoubný nádor žaludku. Teprve nyní si uvědomil, jak dosud žil. Na operaci bylo už pozdě.

A já jsem teprve nyní pochopila, jaké byly další Petrovy zdravotní problémy, o kterých se zmiňoval. Někdy se viním za to, že jsem mu nepomohla. Na druhou stranu dobře vím, že Petr pomoc odmítal. Nehodlal změnit své stravovací návyky, a sám se projedl až ke smrti.