Děda a lepidlo

Babičce se právě rozbily brýle. Můj taťka se rozhodl, že jí brýle provizorně slepí.  „Nebude to sice jako nové, chvilku to ale vydrží. Alespoň do chvíle, než se koupí nové,“ řekl otec. Měl tehdy nějaké nové zahraniční lepidlo, které prý slepí vše. Dal se do díla.

 

Části si odmastil a lepidlo nanesl nejdřív na tyčinku, kterou se čistí uši. Protože lepidlo nanášel na víc ploch, použil víc tyčinek. Držel brýle, chvilku se zadíval na televizi, a použité tyčinky ležely na tácku na stole. Šel okolo děda. Domníval se, že se jedná o nové, nepoužité tyčinky, a jednu si vzal. Ihned s ní zamířil k uchu. Dřív, než ho stačil někdo zastavit. Lepidlo skutečně lepilo všechno. Tyčinka se ihned přilepila k uchu. Naštěstí dřív, než ji děda stačil zavést až hluboko do ucha. Přesto nyní stál uprostřed místnosti a z ucha mu trčela tyčinka jako nějaký vysílač. Děda odmítl, aby mu kdokoli na tyčinku sahal.

 „Ještě mi propíchnete bubínek,“ byl vylekaný.

Jemně za tyčinku zatahal, ta ale držela v uchu pevně. Však si i babička následně pochvalovala, že brýle drží.

K lékaři děda odmítl jít. Pro případ, že by třeba ve spánku na tyčinku nalehl a ona by mu ublížila, si jen tyčinku zkrátil. Střihl ji nůžkami na úplně krátkou tyčku. Takto pak chodil po světě téměř měsíc, kdy tyčka přece jenom sama odpadla. Měl vyhráno.

Na ono lepidlo si děda všiml ve chvíli, kdy mu upadl ze zubní protézy jeden zub. Otec lepidlo nechal u dědy a babičky pro případ, že by se jim zase něco zlomilo a bylo to potřeba slepit.

Děda si u zrcadla namazal zub lepidlem a vložil ho do úst. Nějakým nedopatřením ovšem lepidlo, na kterém děda nešetřil, přece jenom se zuby bude kousat, steklo i tam, kam nemělo. Děda si zčásti slepil rty k sobě. Rty nešly odlepit. Chvilku to před babičkou tajil. Když jí ale neodpovídal na žádnou otázku, odmítal jídlo a nerozčílila ho ani prohra místního družstva ve fotbale, babička tušila, že něco není v pořádku.

 „Dědo, co ti je? Jsi v pořádku?“ Až nyní si babička všimla, co se stalo.

 „Bože, dědo, jak jsi starý, tak jsi pitomý,“ zalamentovala a poslala dědu k lékaři. Děda ovšem odmítl. „Ono to pofolí, jako minule. Tyšinka z ucha taky odfadla,“ huhňal děda svahilsky.

Pít děda nějak mohl. Vzal si brčko, strčil ho do části úst, která nebyla slepená, a mohl se napít. Šišlat také mohl a na nějaký čas se musel spokojit s kašovitou stravou. Řízek do úst prostě nedostal. Jednoho dne děda dostal chuť na čepované pivo. Rozhodl se, že si na jedno s kamarády zajde.

„Dědku, jak můžeš na pivo, když máš slepenou pusu?“ ptala se babička.

 Děda jen mávl rukou. Když mohl pít brčkem vodu, čaj i kávu, pivo může také. A šel.

Jenže v oblíbené hospůdce se děda pít brčkem pivo styděl. A tak zaklonil hlavu a pivo si nalil do škvíry. Byl to tak mocný lok, že se děda ihned začal pivem dávit. Kašlal a nemohl popadnout dech. Už se zdálo, že to bude dědovo poslední pivo v životě. Byl rudý v obličeji a nikdo mu nedokázal pomoci. Najednou děda škubl pusou a rty byly od sebe. Bylo to sice předčasně, dědovi malinko tekla krev, jak si rozerval i kůžičku rtů, mohl si dát ale ještě jeden půllitr.

S nadšením se pak vrátil domů k babičce. Když ta viděla, jak děda zase vypadá, rty totiž po natržení notně napuchly a děda vypadal jako obyvatel Afriky, naštvaně lepidlo vyhodila.

„A co když si rozsedneš brýle?“ drmolil dědeček. „Tak si koupím hned nové,“ řekla babička, skromná hospodyňka, která by nikdy nic jen tak nevyhodila. „Protože já nebudu čekat, co si slepíš zase příště.“ A od té doby se u babičky a dědy nikdy nic neslepilo.