Děkuji ti, maminko!

Ani nevím jak začít, protože dodnes vlastně nevím, co se to stalo. Byli jsme mladá rodinka s dvěma kluky a vraceli jsme se z dovolené. Jeli jsme Škodovkou, kde na zadních dveřích šly nastavit dětské pojistky, a tak jsme se nemuseli bát, že by kluci vzadu otevřeli.

V té době o autosedačkách nebyla ani zmínka, a tak jsme zadní sedačky sklopili,  na ně dali prošívanou deku a polštáře a udělali klukům lůžkovou úpravu, aby měli tu dlouhou cestu pohodlí. Jezdili jsme ze severní Moravy do severních Čech, a proto jsme se vždycky stavovali uprostřed cesty u příbuzných na kafe a taky za mou maminkou na hřbitov zapálit svíčku a popovídat si. Tak to bylo i ten den.

Vyrazili jsme a já tak jako vždycky poslala tichou modlitbičku tam nahoru: „Maminko, ochraňuj nás.“ Řídila jsem sama, protože můj manžel papíry neměl a mně to pomáhalo zvládat tu dlouhou cestu. V autě jsem vezla to nejdražší, co mi život dal, a tak jsem se snažila jet opravdu opatrně a s rozmyslem. Cesta ubíhala dobře, u příbuzných jsme si dali kafíčko a pak jsme za velikého loučení a mávání vyrazili dál – k domovu.  Ujeli jsme takových 20 kilometrů, když se za námi objevilo auto. Blikalo na mě, troubilo a já si jen pomyslela: „Ach jo, zase chlap, co nemůže vidět ženskou za volantem,“ ale nedalo mi to a zpomalila jsem. Auto nás hned předjíždělo a řidič se naklonil a volal na nás. „Máte otevřené zadní dveře.“

V ten moment jsme stáli, manžel hned vyskočil a letěl dveře zavřít a já strnule koukala na zatáčku před námi, která by mé milované synáčky vynesla z auta ven. Nemohla jsem dýchat, mluvit,  jen jakoby z dálky jsem slyšela žvatlání mých synů. Musela jsem ven z auta. Sedla jsem si do trávy vedle cesty a rozbrečela se. Manžel přišel za mnou a říkal něco o dětské pojistce, že ji asi někdo přepnul a tak malý mohl dveře otevřít, ale já byla v šoku. Dal mi pusu a uklidňoval mě. Měli jsme před sebou ještě 200 kilometrů, tak jsem posbírala síly a pokračovali jsme v jízdě.

Cítila jsem velikou vděčnost k tomu pánovi, co nás zastavil, a tak jsem řekla manželovi: “Ještě, že nás ten pán zastavil, viď.“ Podíval se na mě divně a říkal, „JAKEJ PÁN?“, „No ten v tom červeném R-ku,“ odpověděla jsem nechápavě. „Ten, co na nás troubil a blikal.“ Manžel na mě koukal jako na blázna. „Co blbneš, vždyť to byla ženská ve žlutém wartburgu.“ Musela jsem zastavit znova. Tohle jsem si musela s ním vysvětlit. „Byl to pán a jel v červeném R cupe,“ přesvědčovala jsem ho. „Ne, byla to ženská a jela ve žlutém wartburgu.“ Tvrdil zase on.

Dodnes jsme se o tom nedohodli, každý jsme viděli někoho jiného, ale zachránil nám syny a tak ať už to byl muž nebo žena, jsem jim neskonale vděčná.

V duchu si říkám, že nám určitě maminka poslala andílka strážného tam shora, aby nás ochránili před nebezpečím. DĚKUJI TI, MAMINKO.

Autor:bobalka