Před několika lety jsme se vydali na cestu do Prahy s naším milovaným pejskem Brixem,  malým kníračem, barvy pepř a sůl. Čekala nás významná událost: Bonitace, tedy zkouška jeho dokonalosti, schopností a povahových vlastností. Byla to chvíle, na kterou byl dlouho připravován a která měla rozhodnout o jeho budoucnosti.

Časně ráno jsme se vydali autem do Prahy, manžel za volantem, já vedle něj, náš syn Mirek, který se Brixovi věnoval nejvíce, naše malá tříletá dcerka, která se těšila, že uvidí spoustu pejsků, a samozřejmě náš věrný společník Brix. Atmosféra byla slavnostní, ale zároveň naplněná nervozitou.

Brixe Mirek na tuto chvíli připravoval dlouhé týdny. Trénovali na cvičáku i mimo poslušnost, rozlišování předmětů, reakce na výstřel i drobné detaily. S vědomím, že každý povel musí být přesný, každé gesto jasné, že každý detail může rozhodnout. A my všichni jsme cítili napětí, které se mísilo s hrdostí.

Když zkoušky začaly, sledovali jsme s napětím každý Brixův pohyb. Bylo až neuvěřitelné, jak přesně a s radostí plnil povely. Jeho oči zářily, ocásek se mu třásl vzrušením, a přitom byl naprosto soustředěný. Rozhodčí si zapisovali poznámky, občas se na sebe podívali a kývli hlavou. V tu chvíli jsme cítili hrdost, která se nedá popsat.

Odpoledne přišlo vyhlášení výsledků. Brix dostal nejvyšší hodnocení - bez jediné chyby. Rozhodčí dokonce pochválili i Mirka za jeho důslednost a trpělivost při výcviku. Jeden z nich s úsměvem poznamenal, že by si Brix zasloužil velkou pusu za to, jak skvěle vše zvládl. Byla to chvíle, kdy se nám do očí draly slzy radosti.

S pocitem vítězství jsme se vydali na cestu domů směrem na Chomutov, asi 100 kilometrů. Protože Mirek tehdy studoval v Liberci, odvezli jsme ho ještě na Masarykovo nádraží, aby mohl pokračovat vlakem. Rozloučili jsme se, zamávali mu a popřáli šťastnou cestu.

Tehdy byla u Masarykova nádraží ještě nezastavěná asfaltová plocha, kde se dalo zaparkovat. Sem tam tam ležely cihly u drátěného plotu, žádný ruch, jen občas projela tramvaj. Dnes tam stojí moderní hotel Hilton, ale tehdy to bylo klidné, téměř opuštěné místo.

Zaparkovali jsme, vystoupili z auta a já vzala dcerku stranou, aby se vyčůrala u hromady cihel. Poté jsme se všichni vrátili do auta a pokračovali na Strahov, kde jsme chtěli navštívit staršího syna Radka. Po krátké zastávce jsme se vydali dál směrem k letišti a domů.

A právě tam přišla chvíle, která nám navždy zůstane v paměti. Manžel chtěl Brixe pochválit za jeho dnešní výkon, otočil se na sedadlo a zjistil, že tam nesedí. Podívali jsme se dozadu, ale ani tam nebyl. V tu chvíli se nás zmocnila panika. Jak je možné, že jsme si nevšimli, že není s námi?

Okamžitě jsme otočili auto a jeli zpět na Strahov, v domnění, že tam někde vyběhl. Radek byl připraven zalarmovat kamarády, dokonce navrhoval, že dáme inzerát do Večerní Prahy. Ale byl přesvědčen, že Brix z auta nevyběhl.

Další možnost byla jediná - vrátit se na Masarykovo nádraží. Jeli jsme tam se slzami v očích, bezradní a zoufalí. Na parkovišti jsme vystoupili, rozhlíželi se kolem, ptali se lidí, ale nikdo nic neviděl. Všude ticho, jen sem tam prošel někdo kolem.

A pak přišel okamžik, který se nedá zapomenout. Na rohu podloubí před nádražím jsem už nevydržela a zvolala přes celé parkoviště:„Brixi! Brixi!“ A jako kouzlem najednou se z místa, kde se odpoledne vyčůrala naše dcerka, vyřítil náš Brix. Běžel přímo ke mně, radostně, s očima plnýma štěstí.

Objímali jsme ho, plakali a smáli se zároveň. Nemohli jsme uvěřit, že tam vydržel několik hodin čekat, aniž by se vzdálil. Ta věrnost a oddanost byla neuvěřitelná. Od té chvíle jsme si našeho pejska vážili ještě mnohem víc.

Byl to den plný emocí - od hrdosti a radosti až po zoufalství a nakonec obrovské štěstí. Den, který se navždy zapsal do našich srdcí. Den, který nám ukázal, jak silné pouto může vzniknout mezi člověkem a jeho čtyřnohým přítelem.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10