Dežaví

Má matka štvala syna proti mně, a já tomu nedokázala zabránit. V době, kdy se to dělo, jsem byla na ní závislá. Nemohla jsem si dovolit odporovat, a dnes sklízím plody. Když jsem otěhotněla s přítelem, byla to právě má máma, která mi vnucovala myšlenku, ať jdu na potrat.

„Proč? Mám ho ráda a na dítě se těším,“ odpovídala jsem. Byla to tehdy pravda. Má mamka neměla mého přítele od začátku ráda. A tak jsem se vdala a narodil se nám zdravý chlapeček Davídek. To už ale můj muž nebyl tím hodným a příjemným partnerem. Začal být agresivní a zlý, vyhrožoval dokonce Davídkovi, že ho zabije. Máma měla pravdu. Odhadla mého přítele, zatímco já nosila růžové brýle zamilovanosti. Rozvedli jsme se. A tak jsem svého syna prakticky od začátku vychovávala sama.

„Neboj, pomůžu ti,“ říkala máma a já jí byla vděčná. Koupila jsem si malinkou garsonku za peníze od rodičů. Mamka mi jezdila pomáhat dát byt dohromady. Mamka, i taťka, kteří se rozvedli až po mé maturitě, mi pomáhali především finančně. Ale přede mnou byly soudy o výživné, které otec mého syna neplatil. Musela jsem občas něco zařídit i bez dítěte, odpočinout si. A tak mi Davida máma vždy ochotně pohlídala. Byla jsem jí za to vděčná. Rok po Davidovi se i mé sestře Veronice narodil syn Tomáš a rok poté dcera Lucie. Rodiče dělili svou lásku mezi tři vnoučátka. Jak syn rostl, hledala jsem větší byt. Jeden jediný pokoj začínal být pro mě a dítě malý a nepraktický. A tak mi táta pomohl a doplatil mi výměnu bytu za větší. Byla jsem šťastná. Měla jsem se ale co ohánět. Sama na dítě, s omezenými finančními prostředky, bez alimentů, které můj bývalý muž nikdy řádně neplatil, jsem se cítila někdy hodně zoufalá. A komu se svěřit jinému, než mámě?

„Veronika má dvě děti, a nestěžuje si. Navíc jsou obě nemocné. Ty musíš mít pořád něco extra!“ Odpovídala podrážděně matka.

Byla to pravda, sestra měla dvě děti, které se narodily s postižením srdíčka. Měla ale také muže, který chodil do práce a vydělával, tchána v baráku, který ji občas odvezl autem do školky nebo na nákup. K tomu měla drobný příspěvek za péči o dítě se zdravotním postižením. A tak mohla sedět doma a věnovat se dětem, zatímco já se poohlížela po práci. Odmítala jsem sedět se založenýma rukama a živořit pouze ze sociálních dávek. A tak mi má matka Davida hlídala častěji, než mé sestře.

„Já mu naliju trochu piva,“ řekla, když měl David necelé tři roky.

„Ne, nelij mu alkohol!“ řekla jsem rozhodně, ale to už máma lila nadšenému synkovi pivo do skleničky.

„Prosím tě, to je na trávení. Ty ne, ale Veronika to měla taky ráda,“ smála se máma. „Podívej, jak mu to chutná.“

„Ne, já dodnes pivo nepiju. A nechci mít z dítěte alkoholika,“ řekla jsem naštvaně. Ale mámu a její hlídání jsem potřebovala a vymlouvat jí to nemělo smysl. Vždy jsme se akorát pohádaly, ale máma dosáhla stejně svého.

Když hlídala máma Toma a Lucku, sestřiny děti, také se snažila nalít jim kapánek piva. To ale zasáhl švagr a důsledně to zakázal. Jeho máma poslechla. Mému synovi ale lila pivo dál, a ještě vždy pronesla: „Na, Davídku, ať to máma nevidí.“

David odmítal jako malý čokoládu. Nelíbila se mu. „To vypadá jako bobek,“ říkal. A tak jsem mu čokoládu nevnucovala s tím, že to není nic, bez čeho se neobejde.

Když máma opět hlídala mého syna, zavolala mi odpoledne a vyčítavě mi řekla do telefonu: „Ty to dítě týráš! Ty mu odmítáš dávat čokoládu? Davídek ji nechce, to jsi mu ji určitě zakázala,“ vyrukovala na mě s obviněním. David samozřejmě vše slyšel.

„Ne, David čokoládu nechce. Nelíbí se mu, odmítá ji. Tak mu ji nenutím. Tloustne se po ní a není na ní nic tak zdravého. Jí maso, zeleninu a ovoce, vše, co má.“

Byla to pravda. O Davídka jsem pečovala s velkou láskou. To, co jsem si nedovolila pro sebe, o to jsem nikdy neošidila svého syna. Ač jsem žila pouze ze životního minima, vodila jsem syna do divadla na představení pro děti, jezdila s ním na hory, chodila odmalička na bazén, jezdila s ním na kole a chodila na kulturní akce pro děti. Davídek nebyl žádný chudák, přestože jsem ho vychovávala sama.

Mámě se nakonec podařilo Davida přemluvit k tomu, aby čokoládu jedl. Poprvé mu ji nacpala násilím do pusy, a jemu zachutnala. Od té doby mi tajně snědl i pět tabulek, když je doma našel, na posezení, a začal tloustnout. A tak jsem na radu lékařky omezila nákup sladkostí.

To už ale David uměl využít babičku ve svůj prospěch.

„Ty zakazuješ Davidovi čokoládu? Ty ji prý dokonce schováváš! Co si to dovoluješ, takto týrat syna? David mi vše řekl!“ spustila máma snůšku nadávek, samozřejmě před Davidem.

Stejně se máma snažila ovlivňovat i sestřiny děti. Neteř ale brzy odmítala k babičce jezdit s tím, že babička škaredě mluví o mamince. Synovce občas máma hlídala, než to zatrhl švagr. Ale já byla na mámě závislá. Nastoupila jsem do práce a občas jsem do ní musela i o víkendu. A syna neměl kdo hlídat. A tak jsem vozila syna k mámě a pozorovala, jak se mění.

„Na, Davídku, tady máš ještě jeden řízeček. Sněz ho, ať to máma nevidí. A brambory nech.“ Cpala máma do syna samotné maso, zatímco já ho učila, že se maso jí s přílohou, stejně jako např. šunka s pečivem. U babičky mohl synáček vše. Svá vnoučata jistě rozmazluje většina babiček, má máma ale svůj zájem o vnuka směřovala proti mně a ponižovala mě před mým vlastním synem.

„Na, Davídku, tady máš korunky, schovej si je, ať to máma nevidí. Kup si za ně zmrzlinku nebo čokoládku. Máma ti určitě nic nedá.“ Strkala synovi má máma peníze, když zjistila, že já vše, co mu dá, uložím na jeho knížku. Dělala to tak, že jsem to nejen viděla, ale i slyšela.

„Já mu ty peníze nekradu. Vše, co potřebuje, mu koupím, a peníze, které mu ukládám na knížku, jednou dostane,“ obhajovala jsem své chování. Přesto máma s očkováním syna proti mně nepřestala. Když syn začal jezdit na kole sám, slýchávala jsem: „Ty to dítě zabiješ! Copak ho můžeš, chudáčka, vláčet na kole tak daleko?“ Když jsme šli na výšlap pouhé čtyři kilometry a zavolali mámě z vrcholu, tak zase: „Chudáček maličký, tak daleko. Tobě nikdo neměl dítě svěřovat. Ještě vás tam někdo zabije. To je nápad, vláčet dítě na hory!“ Drakiády, velikonoční jarmarky, vše bylo pro mámu nebezpečné a já se dopouštěla zločinu, že jsem svého syna nenechala sedět s balíkem čokolád na zadku, nebo s ním nezajela do nejbližšího obchodního centra, kde by se v dětském koutku přece také vyřádil. Chtěla jsem mámě dítě přestat svěřovat, ale v tu dobu zemřel otec mého syna a mě čekalo opět běhání po úřadech. S dítětem to nešlo a školka má omezenou provozní dobu. A tak David opět trávil občas den nebo dva u babičky. Když si pak poprvé narazil na pískovišti ruku a dostal sádru, obvinila mě má máma: „To jsi mu určitě udělala ty! Davídek říkal, že ho biješ! Udám tě a Davida ti vezmou!“

Probrečela jsem den a noc. David ode mne dostal jednou nebo dvakrát na zadek, když provedl něco hodně závažného, a ve skutečnosti to ani necítil. Vyplázl tehdy jazyk, vysmál se mi, že ho to stejně nebolí a že vše řekne babičce. Situace se víc a víc vyhrocovala.

„Davide, ukliď si hračky, jinak nepůjdeme ven,“ řekla jsem jednou synovi.

„Neuklidím, u babičky taky nemusím. Babička říkala, že stejně sedíš doma a nic neděláš, že můžeš uklidit za mě.“ David na mě útočil, kdykoli se mu něco nelíbilo.

„Babička ti vynadá, když mi to nedáš. Babička říkala, že ti mám říct, že jsi blbá, když mi to nedovolíš. U babičky můžu.“ To byly běžné výroky mého syna. Když jsem pak, i kvůli synovi, pořídila štěně, David už chodil do první třídy, začal mu můj syn ubližovat. Kdykoli kolem pejska prošel, kopl do něj, šlápl mu na packu, nebo do něj alespoň žduchl. Pes se začal synovi vyhýbat a někdy dokonce zavrčel, když přišel syn domů.

„Vidíš, to je proto, že jsi na pejska zlý,“ řekla jsem tehdy před mámou.

„Jak můžeš s Davídkem takto mluvit? Ty máš toho psa radši, než Davida!“ začala máma hystericky křičet, samozřejmě před Davidem. Když pak syn zkoušel venku u ohně už dospělého psa hodit do ohniště, pes se ohnal a v pudu sebezáchovy syna malinko kousl. Ten spustil hysterický nářek a první co následovalo, utíkal si stěžovat k babičce.

„Necháš psa, aby roztrhal dítě!“ řvala máma a opět vyhrožovala sociálkou. Pak si syn vyrazil při pádu své první dva mléčné zuby. Měl nateklou pusu, jinak mu nic nebylo.

„Určitě jsi ho zmlátila a vyrazila mu ty zuby!“ máma řvala a byla rudá ve tváři. Celé dny vysedává u detektivek a toto byl následek.

Ano, má máma mi pomáhala finančně, a to i v době, kdy jsem to už nechtěla, protože jsem měla práci. Platila jsem ale velkou daň. Odcizoval se mi vlastní syn. Začínal být drzý, přestávala jsem ho zvládat. Syn byl rozmazlený a sebestředný. Vše si vymohl tím, že mi předhazoval babičku, a když to nepomohlo, tak si stěžoval přímo jí. Ale syn rostl a začal se volně pohybovat venku. Přestože jsem už nepotřebovala mámu na hlídání, rád za ní přijel sám a nechal se obskakovat. Jenže, v tu dobu byla máma na ne zrovna lehké operaci. Pomoc po operaci samozřejmě odmítla. Syn k ní přijel na návštěvu a máma ho požádala, aby jí nakoupil. Odmítl. To ale nebylo vše. Večer mi máma volala: „Jak jsi toho Davida vychovala? Já jsem po těžké operaci, poprosím ho, aby mi zašel pro chleba, on se válí v posteli a já pro ten chleba musela jít sama. Tady mi sebral několik čokolád, aniž by se zeptal. A uklízet si po sobě? To jsi ho nenaučila vůbec!“

To nebyl jediný telefonát se stížností. Máma mi pak volala, že jí David ukradl dokonce lahev alkoholu. Jindy to byly drobné peníze, které měla položené na stole. Pak zase sebral energetický nápoj, který měla máma doma, dodnes nevím proč.

„Já alkohol nepiju, energetické nápoje nekupuji, čokoládu jsi ho naučila jíst ty a uklízet? To ty jsi mu řekla, že se válím a nic nedělám. Mám po něm uklízet.“ Byla jsem na mámu zlá. Doma mi syn začínal přerůstat přes hlavu. Utrhoval se na mě, byl sprostý.

Když jsem ho jednoho dne poslala s odpadky, řekl mi: „Babička říkala, že ty jsi s odpadky, když jsi byla malá, nechtěla chodit.“

Nenechala jsem se vykolejit: „Nechtěla, ale musela.“

„A taky mi říkala, že jsi nechtěla nakupovat. Že s tebou musela chodit teta Veronika a ta musela nakupovat za tebe,“ připomněl mi období, kdy jsem šla do puberty a hodně jsem se styděla. Už ale nevěděl, že s odpadky jsem stejně musela a máma zakázala sestře se mnou do obchodu chodit. Tehdy jsem si obcházela celé sídliště, abych nakoupila v samoobsluze a nemusela do stánku s pultovým prodejem. Všude bylo stejné zboží a stejné ceny, tak to šlo.

„A taky vím, že jsi nechtěla vytírat,“ perlil dál syn.

„Ale musela jsem, tak mi to nebylo nic platné. V tvém věku jsem si také myla nádobí nejen po sobě, ale i po rodičích a sestře, myla jsem okna a vysávala a utírala prach,“ perlila jsem zase já, než jsem se rozplakala.

Syn šel do puberty, začal kouřit a pít. V tu dobu zase mámě něco vzal.

Volala mi rozhořčeně: „Zkazila jsi vlastní dítě! Špatně jsi ho vychovala! Půjdu a udám tě na sociálce, Davida ti vezmou. Krade! Už mi sem nesmí, a ty taky ne.“

Od té doby se mnou máma nemluví. A co víc, ani můj syn. Vyšel základní školu a šel na tu střední, s internátem, abych měla doma klid. Našel si holku, vlastně to v jeho šestnácti letech už byla asi třetí, a jezdí z internátu rovnou k ní. Nevím, kde tráví volný čas. Dal se k pankáčům a vymetá zábavy. Do školy chodí, zhoršil si prospěch, ale nepropadá. Já přišla o práci a žiji nyní jen z úspor a sirotčího důchodu mého syna. Samozřejmě, že mu platím dopravu do školy a pobyt na internátě. Jídlo odmítá ve škole jíst. Prý to jsou blafy. Krmí se pizzou, objednává si jídlo s donáškou z fast foodů. Prokládá to alkoholem, cigaretami a pije jen energetické nápoje. Stejně, jako jeho přítelkyně. Finance má, vydělá si je v rámci praxe ve škole, občas mu určitě přispěje i babička. Tajně, ať to MÁMA NEVÍ! Do nedávna mu také dával peníze můj otec ve formě vratných lahví. Jednou za měsíc, kdy se mu nasbíraly, si je syn odnesl a vrátil, peníze si směl nechat. Syn je ale už tak líný, že s lahvemi odmítá chodit. Peníze pro něj nemají takovou cenu.

Začíná mít zdravotní problémy. Nejdříve jsem se snažila mu navařit a obnovit zpřetrhané vztahy mezi námi. Za celých sedmnáct let, které dnes syn má, jsem měla jediného přítele. Vztah se rozpadl, také proto, že si nerozuměl se synem. Od té doby mám jen kamarády, o vztah nestojím. Jednou za měsíc se syn objeví. Požádá o peníze, vysype batoh špinavého prádla, poručí: „To koukej vyprat!“ a zase zmizí. Je ke mně zlý, nepřátelský. A když jsem po něm minule chtěla, aby mi pomohl s problémem na mém počítači, řekl sprostě: „Řekni si nějakému milenci!“ I to má od mé mámy. Sama se rozvedla, když jsme byly se sestrou už téměř dospělé. Nechala našeho hodného tátu samotného. A od té doby jí s běžnou údržbou bytu občas někdo pomůže – tam soused, jindy známý. Já udržuji přátelské vztahy s lidmi kolem sebe. Ale netoužím už po vztahu, tak to jsou skutečně jen přátelské vztahy. A když naposledy syn mluvil s babičkou, že nám někdo pomohl s malováním, nebo opravil vypínač, vypadlo z mé mámy: „Tahá se s chlapy, ale nikdo s ní nevydrží!“ A to mi později syn také vlepil do tváře.

Máma mi zkazila syna i můj vztah s ním. Nelze vrátit čas a dělat něco jinak. Nejhorší je, že co zemřel švagr, měla má máma vliv i na synovce. Neteř k babičce stále odmítala jezdit, ale synovec ji občas navštívil. Nyní má sestra podobné problémy s Tomášem, jako já s Davidem. Tomáš právě končí základní školu. Chystá se na studia daleko, bude na internátě.

A já si s hrůzou uvědomuji, že jsem svědkem dežaví…

čtenářka
ChytráŽena.cz
příběh vyšel také v tisku