Dívejte se věcem pod povrch

Ve věku mezi třicátým a čtyřicátým rokem života jsem se vyšplhala na místo vedoucí v naší firmě. Byla jsem víc jak spokojená. Sice jsem ztratila milovaného manžela, když byly synovi tři roky, vzala mi ho zákeřná nemoc, syna jsem ale vychovala a tou dobou studoval střední školu, bydlel na internátě a domů jezdíval jen na víkendy. Měli jsme spolu dobrý vztah a já mimo práci měla rodiče a spoustu přátel. A tak mi partner ani nechyběl. Neměla bych na něj dostatek času. V práci jsem trávila spoustu času, měla jsem ráda své zaměstnání.

Víkendy jsem trávila s partou přátel. Lenka byla hodně aktivní, o tři roky starší rozvedená žena. Vdaná Jana měla tři děti, které se k nám občas také připojily, když jsme naplánovali nějaký výlet. Pak tu byl Tomáš, Pavel a Jirka. Společně jsme chodili na hory, na bazén, do saun, na procházky a občas jsme všichni vyjeli i na welness pobyt. Lenka se ke mně přidávala i na kolo. Ostatní cyklistice neholdovali.

Byla jsem za všechny moc ráda. Díky nim jsem si nepřipadala tak sama a mohla se těšit i na víkendy, protože představa víkendu stráveného u televize mi naháněla hrůzu a vyvolávala husí kůži.

Po několika letech fungování naší firmy přišlo i temné období. Chvilku to vypadalo, že firma ukončí svou činnost. Pak se ale zmátořila, ekonomika šla chvilku nahoru, aby v závěru generální ředitel přistoupil k radikálnímu řešení. Činnost společnosti je ztrátová, rentabilita firmy dlouhodobě neudržitelná a jediným řešením v tuto chvíli je činnost společnosti ukončit, obeznámil nás ředitel jednoho rána na podnikové poradě.

Postupně se začalo propouštět. Nejdříve se to týkalo dělnické třídy. A tak jsme byli vystavěni smutným pohledům, slzám i výčitkám ze stran zaměstnaných otců a maminek, kteří se náhle ocitli v zoufalé situaci a museli se hlásit na pracovní úřad. To jsme už věděli, že se to týká nás všech. Po propuštění řadových zaměstnanců přijde řada i na nás, zaměstnancích vedení.

Právě v tuto dobu kamarádka Jana slavila své čtyřicáté narozeniny. Byli jsme všichni srdečně zváni. Váhala jsem, kdy přátelům oznámím smutné události v naší firmě. Jako mí kamarádi měli o celé věci vědět. Každý rok jsme spolu trávili dovolenou u moře. Jednou to bylo v Turecku, pak jsme navštívili Bulharsko, byli jsme v Egyptě, Řecku a dalších destinacích. Toho roku se všichni usnesli, že se poletí do Keni na pobytově-poznávací zájezd. Vždy jsem toužila Keňu poznat. Byl to tak trochu můj sen.

Na narozeninách Jany se mělo trochu naplánovat i toto. Já ale věděla, že si ten rok tak finančně náročnou dovolenou nebudu moct dovolit. Co bude, až mě propustí? Budu mít sice nějakou podporu. Co ale bude dál? Blížila se mi čtyřicítka, a to si žena už hledá práci hůř nezávisle na jejím vzdělání a schopnostem. Syn navíc ještě studoval. A pak, v našem kraji. Rozhodla jsem se, že to přátelům oznámím právě na těch narozeninách. Bude se přece plánovat cesta, tak ať se mnou buď nepočítají, nebo by mohli ten rok změnit lokalitu. Nějaké Řecko, Tunisko apod. bych si snad mohla dovolit?

Oslava narozenin probíhala v příjemném podniku. Měli jsme objednaný malý salonek a dobře se bavili. Janičce to moc slušelo. Děkovala za dárky a vybízela nás ke konzumaci kvalitních vín a dalšího pohoštění. Celým salonkem prostupovala příjemná hudba. Byl to vydařený večer až do toho okamžiku…

Začalo se mluvit o dovolené. Keňu už měl každý v krvi. Tak jsem všem oznámila novinku, která nebyla příjemná zvláště pro mě. Chvilku bylo ticho. Když jsem požádala, zda bychom pro letošek nemohli změnit destinaci, bylo trapné ticho. Lenka sklopila tvář k desce stolu, kluci řekli, že se tak moc těšili, a Jana byla zaražená. Pak někdo řekl: „Uvidíme.“

Od této chvíle se mnou nikdo nemluvil. Lenka najednou neměla čas se projet, Jana ani její děti nechtěly nic podnikat a kluci jako by se odstěhovali na jinou planetu. Já ale měla jiné starosti. Musela jsem společně s ostatními ukončit činnost firmy, sbalit si svých pár švestek a potupně odejít na pracovní úřad. Bylo mi úzko. Tu firmu jsem měla upřímně ráda.

Nastaly dny, kdy jsem měla neobvykle hodně volného času. Sice jsem rozesílala životopisy a ptala se známých na volné pracovní místo, ale zbylo mi dostatek času také na zábavu. Najednou nebylo s kým ji podniknout.

Přátelé neměli čas. Bloumala jsem ulicemi města, nebo se vydala sama na kolo či na bazén. A najednou… Jednoho dne jsem na všechny narazila. Společně dováděli v bazénu. Když si všimli, že je pozoruji, dělali, jako že tam nejsou. Jenže oni tam byli, a beze mne! Vůbec se neobtěžovali, aby mi napsali nebo zavolali. Přitom jsem to byla právě já, kdo v minulosti organizoval spoustu výletů a akcí. Nyní jsem pro ně přestala být parťákem. Ještě jednou jsem je potkala v kavárně, než jsem si to definitivně potvrdila. Byla jsem pro ně dobrá, když jsem měla vysoký post a plat, mohla leckdy něco zatáhnout, svézt ostatní svým autem nebo se podílet na organizaci náročné akce. Jako nezaměstnaná jsem v jejich očích přestala být člověkem.

Chvilku to trvalo, než jsem se smířila s holým faktem. Hlavně s tím, že to nebylo pravé přátelství. Ty lidi vedla ke mně především sobecká hamižnost. Když jsem pak já byla ta slabá, bolavá a potřebující útěchu a pomoc v podobě přátelských slov, vykašlali se na mě. Odložili mě tak, jako se odkládá starý šat nebo nábytek. Zůstala jsem ukrytá ve svém sběrném dvoře, svém domově, osamělá a smutná.

Nebyla bych to ale já, kdybych se z toho nevykřesala. Zažila jsem už horší období, když byl můj syn maličký a musela jsem se smířit se ztrátou milovaného muže a táty svého dítěte. Teď to byla jen malá ranka proti tomu zranění, které mi tehdy pomyslně rozřezalo srdce na kusy.

Trvalo to sice nějaký čas, než jsem našla svou současnou práci. Musela jsem se smířit i s méně lukrativní prací, jako je třeba práce ve večerce. Právě tam jsem ale našla novou kamarádku z řad svých zákazníků. A po čase právě díky Blance jsem získala zaměstnání v novém podniku. Zpočátku jsem vykonávala práci v provozu. Pak si ale všimli, že mám trošku větší potenciál, a pomalu jsem stoupala. Nyní jsem zástupkyní ředitelky v dobře situované mezinárodní firmě, a daří se nám. Společně s novou prací jsem získala také nové známé. Z některých se postupně stali i přátelé. A mezi ty nejzlatější a nejsrdečnější patří právě má bývalá zákaznice Blanka, které vděčím za všechno.

Společně s ní, jejími dětmi a mým synem jsem také navštívila tu vytouženou Keňu.

Podruhé jsem se do Keni vrátila až loni, se svým novým přítelem. A nyní už vím, že ne vše, co se tváří jako zlato, je cenné. Naopak z obyčejného může vzniknout to nejryzejší a nejcennější…

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete