Jednoho rána jsme se s manželem dohodli, že si zajdeme na houby. Bohužel jakmile jsme i s dětmi vyjeli, dalo se do hustého deště a ne a ne přestat. Rozhodli jsme se, že si zajedeme do Tesca. Já jsem tam ale nechtěla jít, tak mě manžel vysadil i s deštníkem a mou dcerou na náměstí a řekl, že si mám zajít do nějakého butiku.

Řekla jsem si fajn, jen když se schovám před deštěm. Bohužel jsme si s manželem neuvědomili, že je neděle. Už asi tušíte, jak to dopadlo. Bloudila jsem s dcerkou po náměstí, ale v žádném obchodě jsem nezahlédla ani živáčka.

Nakonec jsem na jeden obchod narazila...no nebyl to obchod bylo to...KASINO!!! Nevěděla jsem, jestli to mám risknout, protože půl roku jsem chodila na terapii s tím, že jsem musela pořád házet peníze do automatů, tak jsem si to tam odpykávala. Ale mě byla zima a Janička se rozbrečela, tak mi nezbývalo nic jiného.

Odklopýtala jsem tam na svých podpatcích (co mě to napadlo, brát si do lesa podpatky?!) a sedla si na nejbližší židli. Za chvíli se kolem mě začal motat číšník a říkal, že tady nemůžu jen tak sedět. Objednala jsem si tedy pro mě mochito a pro Janičku limonádu.

Bylo to vážně nóbl kasino. Po hodině jsem si řekla, že to přeci mohu risknout, tak jsem si zašla k prvnímu automatu, dala do něj 50 Kč a zatáhla za páku. No a...vyhrála jsem hned napoprvé!!! A to bylo veliké neštěstí. Začala jsem do toho sázet, sázet a sázet. A ani jsem při to nepomyslela na Janičku!

Ta mezitím odešla a obcházela od automatu k automatu. Mezitím přišel manžel a řekl, že věděl že mě tu najde. Potom jsme společně hledali Janičku a nakonec jsme ji našli. Od té doby se od kasina držím co nejdál, hlavně s dětmi!