Domeček pro panenky

Dcerce jsem vysvětlila, že prostě na takový drahý domeček nemáme peníze. Naše malá nebyla z těch dětí, co by si někdy něco vynucovaly, ve svých sedmi letech prostě pochopila, že nemůže mít všechno, co vidí. Trochu jsem ji potěšila, teta Helena jí vzkazuje, že si k nim může kdykoliv přijít s domečkem hrát. K Míše pak chodila skoro denně, o domečku sice básnila dál, ale celkem smířená s realitou.

Byl listopad, malá byla ve škole a u nás zazvonil telefon. Volala mi Helena, že jsou s manželem zrovna v Makru, a že tam mají domeček s ještě větším vybavením, že je ten jejich a stojí se vším všudy 1900 Kč. "Hele, tak se rozmysli a on by Milan pro něj zítra jel," řekla Helča. Za pět minut volala znova. "Tak hele, nic si nerozmýšlej, my ten domeček prostě bereme, zítra už nebude, tady se o to lidi perou, tak mi to budeš třeba splácet, ale já chci, aby ho Martinka měla." Měla jsem radost a ujistila jí, že 1900 Kč dohromady určitě dáme. Ještě ten den mi dárek přinesla. Vyhlížela jsem ji z okna a viděla jsem  neuvěřitelnou věc, k našemu domu se blížila krabice s nožičkama. Tak obrovské to bylo. Nacpaly jsme to monstrum do skříně pod kabáty tak šikovně, že si toho nevšiml ani manžel. Měla jsem obrovskou radost, tyto Vánoce budou opravdu veselé.

Na Štědrý večer jsem propašovala bednu do pokoje, zamaskovala ostatními dárky a těšila se na nadílku. Manžel neměl o domečku ani tušení.

Dcerka vesele hopkala kolem stromečku a rozbalovala dárečky, pak se vrhla na obrovitánskou krabici. "Tohle nech, Martinko, až na konec, to je jenom nádobí od babičky a od dědečka, víš," mlžila jsem. Manžel udělal jenom kyselej ksicht s poznámkou, na co že potřebujeme nové nádobí, které zabere nejen celou kuchyň, ale i kus obýváku a možná i ložnice.

"Martinko, rozbal ten velký dárek, mně se už nechce vstávat z křesla," poprosila jsem dcerku. Malá začala rozbalovat s přesvědčením, že jde o nádobí, tudíž ji už žádné překvapení nečeká. Roztrhla papír a zůstala pár minut bez dechu s otevřenou pusinkou. "Ma ma maminko, to není nádobí, to je ten domeček, co má Míša," zářily jí oči. Manželovi se sice ulevilo, že nádobí není, ale asi si kladl tu samou otázku, kam to dáme. Když ale viděl tu obrovskou radost naší holčičky, odpustil si veškeré poznámky.

Stabevnice byla opravdu dokonalá, tolik drobností a detailů, Manžel slíbil dceři, že hned ráno domeček složí. Bylo asi devět hodin, po celodenním maratonu jsem byla docela unavená, tak jsem se šla vedle do pokoje natáhnout s tím, že malou ještě chvilku nechám užívat si dárků. Usnula jsem.

Probudil mě křik. Podívala jsem se na hodinky, bylo čtvrt na tři v noci. Z vedlejší místnosti jsem slyšela hlasitý smích, výkřiky nadšení a radostné dupání. Vešla jsem do pokoje - ti dva, manžel a dcerka, seděli na koberci a skládali domeček. Dcerka vždycky vyskočila a vesele hulákala a dupala, když objevila nějaký další detail.

"Jak to, že ještě nespíš," spustila jsem na ni. Podívala se na mě trochu káravě a vyčítavě pravila: "Maminko, u nás ve škole některé děti chodí na Ježíška spát hodně pozdě, dokonce třeba v deset hodin." Manžel skládal dál, zaujatý stavebnicí. Chlap.

"Ano, miláčku, ale je půl třetí ráno, tak koukej, ať už jsi v pelechu," hnala jsem dítko do peřin. Někdo v téhle rodině mít rozum musí.

Dárek se opravdu vyplatil, dcera domeček milovala a hrála si s ním skoro každý den, chodily k nám i zástupy dětí.

Dnes už je dcera dospělá, většinu svých hraček rozdala po příbuzných, ale domeček je složený v krabicích a čeká na další generaci.

Martinnatr - čtenářka
ChytráŽena.cz