Dovolená se zahradním strašidlem

S manželem a naším tehdy tříletým synem Tomášem jsme odjeli na dovolenou. Tentokrát jsme zvolili naši krásnou zemičku, a to příjemné místo u jedné přehrady. Ubytování jsme si vyhledali přes internet, aby bylo co nejlevnější a vyhovovalo našim požadavkům.

Uvítala nás krásná chalupa takřka na břehu námi vybrané vodní nádrže. Manželé, kteří pronajímali část chalupy, bydleli v druhé polovině stavení. Zdáli se být milí a příjemní. Ihned po ubytování jsme zamířili na přehradu. Nafoukli jsme synovi člun, matračku i míč, ozbrojili jsme se plavkami, opalovacími krémy, zásobou tekutin i menší svačinou. Večeři jsme měli v ceně ubytování, a tak jsme si mohli nerušeně užívat jak vody, tak teplé náruče slunce. Vrátili jsme se až na večeři. Po ní náš syn usnul, jako když ho do vody hodí, a já s manželem jsme trávili čas na pokoji, abychom dohlíželi na syna. Když i nás pozdě v noci zmohla únava, náš syn se probudil. Nechtěl nás budit, a tak se díval z okénka chaloupky ven, jak se třpytí hvězdy na hladině rybníka.

Ráno nám vyprávěl, že v zahradě našeho prázdninového domova straší.

„Co se ti zdálo, Tomášku?“ ptala jsem se a moc jsem nevěnovala jeho slovům pozornost.

Druhý den se vše opakovalo. Ráno jsme si zajeli do města, navštívili jsme místní zámek, s Tomáškem jsme zašli na prolézačky i na pískoviště, odpoledne po jeho krátkém zdřímnutí jsme trávili u vody.

Ráno nám Tomášek opět vyprávěl, že nemohl spát a v zahradě se procházelo strašidlo.

„Jaké strašidlo jsi viděl, Tomáši? Co si to vymýšlíš?“ ptal se manžel.

„Nevymýšlím,“ fňukl syn.

„Víš co? Až uvidíš opět to strašidlo, tak nás vzbuď,“ poradila jsem synovi.

Ulehl do postýlky a sám pro sebe si povídal, že po zahradě chodí Bílá paní. Byla jsem na pochybách, co viděl, protože Tomášek si nikdy nevymýšlel. Tentokrát jsme si zašli přes den do lesa a přinesli jsme pár hříbků, které jsme nakrájeli na sušení a rozprostřeli u okna.

„Mami, dej hřiby pryč, já chci v noci vidět strašidlo,“ připomínal mi syn.

Dala jsem jeden plát s houbičkami trochu bokem a připomenula synovi, že v žádném případě nesmí okno otevírat, aby nevypadl.

„Neotevřu, bojím se strašidla,“ ujišťoval mě syn.

Ten den jsme usnuli s manželem brzy. Byli jsme unavení z procházky po lese. O půlnoci nás ale vzbudil syn. „Mami, tati, dívejte, strašidlo jde!!!“ křičel tak, že sám vypadal jako hlučné strašidlo.

Jen neradi jsme se šli podívat k oknu. Po zahradě kráčela osoba v bílé noční košili. Vypadala tak nepřirozeně na tmavé zahradě, že skutečně budila dojem nadpřirozena. „To je žena, stará žena,“ řekl manžel.

„Co tam dělá?“ ptala jsem se nechápavě. Pokud jsme věděli, tak v chalupě bydlel jen manželský pár středního věku, který jsme znali.

„Strašidlo sem přišlo z vody!“ křičel syn.

„Jdu tam,“ řekl manžel. Přehodil si bundu přes pyžamo, obul si žabky a vyšel z pokoje. Viděla jsem ho, jak hovoří s osobou pod okny. Během chvilky byl zpátky i s prokřehlou starou paní. Byla bez bot, na sobě měla jen bavlněnou noční košili. Vyhublá paní vypadala vystrašeně. Plaše pozdravila a usmála se, až když viděla našeho malého syna.

„To je maminka pana domácího,“ řekl manžel. Pak nám už paní vyprávěla, jak ještě za života svého muže nechala napsat svou chalupu, v které jsme trávili dovolenou, na syna.

„To byl ke mně syn ještě hodný,“ řekla a v očích jsem zahlédla podivný lesk, jako když se slza dere ven. „A teď už není?“ ptala jsem se nechápavě, jako bych neviděla na zbědované paní, že se jí zrovna dobře nevede.

„Dokud jsem jim mohla pomáhat na poli, vařila jsem a uklízela, tak to šlo,“ řekla paní. „Ale pak jsem onemocněla, nemám už sílu, a tak mě vystěhovali do toho zahradního domečku tamhle.“ Paní ukázala prstem z okna. Pod hvězdami v rohu zahrady se krčila malá šopa. Přesně taková, jakou máme na zahrádce na nářadí. Domeček, v kterém by člověk neubytoval ani nepřítele, natožpak vlastní mámu. „A dávají vám jíst?“ ptal se manžel, který, jako každý muž, myslel hlavně na jídlo.

„Někdy, a někdy zapomenou,“ řekla paní a klopila oči k zemi.

Syn, na kterého jsme úplně zapomněli, že nespí, seskočil z postele, přešel pokoj do míst, kde měl pověšený svůj dětský batůžek, něco vytáhl a šel k paní. Poté užaslé paní vložil do ruky malou dětskou čokoládku. Měl ji na cestu a já vůbec nevěděla, že si ji schoval a nesnědl. Bylo to tak dojemné, že jsem se rozplakala. A nejen já, i paní se kutálely po tváři drobné perličky slz.

„Tak takto to nenecháme!“ třískl můj muž rukou do stolu. „Zavolám bratra a bude se tu něco dít.“

Manželův bratr je advokát a nás napadlo, že by mohl paní ve svízelné situaci pomoci.

Paní zůstala do rána s námi v pokoji. Měli jsme tam volné rozkládací křeslo, na které se přestěhoval syn, a paní jsme na zbytek noci uložili do jeho postele. Náš pobyt se vlastně následující den končil. A tak jsme zavolali švagra, aby nám odborně poradil, co se starou paní, kterou její vlastní syn se snachou odsunuli na zahradu z domu, který stavěla kdysi se svým mužem.

Paní jsme zpět k domu bohužel nepomohli. Protože měla ale v domě dosud právo na dožití, nechala si ho proplatit a my jí zařídili slušný domov pro seniory v našem městě. Rozhodně se tam má lépe, než v šopě na zahradě. Jídlo tam má pravidelně, společnost vrstevníků, zajištěnou zdravotní péči a pravidelné návštěvy nás i našeho syna. Zvykli jsme si na milou paní a připadalo nám sobecké ji nenavštěvovat.

Přesto, že jsme si v úvodu naší dovolené říkali, že chaloupku na břehu vodní nádrže budeme navštěvovat pravidelně, víckrát jsme se u jejích krkavčích majitelů neukázali. A alespoň jsme jim udělali „reklamu“ na internetu. Myslím, že na ni jen tak nezapomněli a turisté se sem také přestali hrnout…