Byly jsme čtyři kamarádky. Markéta, Lucka, Renata a já. Úplně na začátku nás sice bylo pět, Lenka ale z rodinných důvodů, kdy se musela začít starat o svého ochrnutého muže, už s námi čas netrávila. My čtyři jsme se snažily čas od času sejít a něco zažít. Jednou to bylo jen posezení u kávy, častěji jsme se ale společně věnovaly sportu.  Chodily jsme po horách, jezdily na kole, plavaly, chodily do sauny, bruslily jsme nebo jsme vyjely za historií na nějaký hrad či zámek. Občas jsme zorganizovaly i společnou grilovačku.

Problém byl v tom, že Lucka s Renatou často na již domluvenou akci nedorazily a nebylo na ně takové spolehnutí. Tak jsem často vyrážela na výlety jen s Markétou. Nijak nám to nevadilo, i tak jsme se bavily. Poslední dobou ovšem občas nedodržela slovo ani Markéta. Zdálo se mi, že začíná holdovat alkoholu víc, než je zdrávo. Ta ale spojení s alkoholem popírala, a tak jsem si řekla, že je to jen můj dojem.

Tehdy přišla Markéta s návrhem, že bychom mohly v neděli vyjet na hory na nějakou túru. Moc se mi nechtělo, protože jsem měla za sebou šest náročných směn v práci a neděle byla jediným dnem, který jsem měla prakticky na odpočinek.

„Pojeď, bude sranda,“ přemlouvala mě Markéta s tím, že Lucka taky pojede. Renata, jak bylo zvykem, účast odmítla. Byla z nás sportovně nejméně zdatná, a také nejstarší.

„Já jedu jistě!“ hlásala dopředu Lucka. Nejvíc si rozuměla s Markétou, protože na horách měly podobné tempo a musely na mě, na rozdíl od kola, čekat. V plavání, cyklistice i na bruslích jsem byla já ta nejrychlejší. Od operace kolene jsem ale na horách trochu zaostávala. Přesto jsem hory měla stále ráda, a tak jsem se nechala přemluvit.

V sobotu po směně jsem ještě utíkala do obchodu, abych nakoupila jídlo a pití na cestu. Vždy balím batoh už večer. Balím také věci pro svého pejska, který nás doprovází. Večer jsem byla už hodně unavená, přesto jsem nic nenechávala na ráno a vše, co nemuselo zůstat v ledničce, jsem předem nabalila. Ráno jsem musela vstát brzy. Markéta ráda vyrážela na hory hodně brzy. I tentokrát, přestože jsem ji přemlouvala, abychom odjezd vlaku posunuly alespoň o hodinu, trvala na brzkém odjezdu. Lucka byla samozřejmě na její straně. Někdy mi připadalo, že je jejím dvojčetem. A tak jsem se podřídila.

Ranní vstávání nebylo příjemné. Moc se mi nechtělo. Uvařila jsem si silnou kávu, posnídala a spěchala jsem i se psem na autobus. Ten mě dovezl na nádraží. Markéta s Luckou jezdily vždy na poslední chvíli autem, a tak jsem si zatím koupila lístek na vlak pro sebe i pro psa.

Do odjezdu vlaku zbývalo už jen půl hodiny, když mi zazvonil telefon. Volala Markéta. Sdělila mi suše, že se jí na hory nechce.

„To jsi nemohla říct večer? Nebo ráno, než jsem si koupila lístek na autobus i na vlak.“

„Aha, ty vlastně jezdíš autobusem.“ Chtělo se mi podotknout, že přestože Markéta jezdí na vlakové nádraží prakticky kolem mého domu, nikdy ji nenapadlo, že by mě mohla přibrat. Já bych tak ušetřila dobrou půlhodinu spánku. To jsem nakonec neřekla a snažila jsem se Markétu přemluvit, aby jela. Nevěděla jsem, jestli předchozí den, kdy měla nějakou akci s rodinou, nepila alkohol, nebo jestli se jí prostě nechce. Byla to ale ona, kdo hory navrhl, a tak by měla dostát svému slibu.

Nakonec jsem jí jen řekla, aby alespoň Lucce nic nevolala. Pojedu aspoň s ní. Markéta slíbila a zavěsila.

Za dvě minuty volala ale Lucka s tím, že Markéta volala, že na hory nejede. Takto držela slovo.

„To nevadí přece? Pojedeme samy, už mám koupený lístek,“ doprošovala jsem se. Nebylo mi to ale nic platné. Dvojče Lucka odmítla bez Markéty jet.

Bylo mi z jejich chování hodně smutno. Kolikrát jsem Markétu zachránila, když měla něco domluvené právě s Luckou, která svému slibu nedostála? Nikdy v životě jsem bezdůvodně nezrušila slib. Celoživotně si stojím za tím, že když dám slovo, dá se o něj opřít. Proč nejsou druzí stejní jako já?

Do odjezdu vlaku zbývaly minuty. Lístek dávno koupený, batoh sbalený a i můj pes se těšil. Vždy, když viděl batoh, věděl, že ho čeká den na horách, plný svobody a běhání. To mám nechat lístek propadnout a sedět doma? Vše vybalit? Vše uvnitř jsem navíc měla třikrát. Tři oblíbené oplatky, tři rohlíky se šunkou, tři doma pečené skořicové šneky a tři krabičky tuňáku…pro sebe i kamarádky.

O chvilku později jsem seděla ve vlaku u okýnka. Bylo to poprvé, kdy jsem se vydala sama na túru.

„Vlastně nejsem sama, viď,“ promluvila jsem ke svému psímu kamarádovi. Jsou přece lidé, kteří jezdí na hory úplně sami? Nenechám si zkazit den!

Zpočátku jsem se cítila nepohodlně. Připadlo mi, že všichni lidé, které potkám, mě pozorují a diví se, že jdu sama s batohem do kopce. Pak jsem to ale hodila za hlavu. Bylo mi lépe, než sedět doma. Nakonec jsem si den užila, šla jsem svým tempem k předem naplánovanému cíli a přestala litovat toho, že jsem se nevrátila domů.

Na horské chatě jsem si dala dobrou polévku. Na zpáteční cestě jsem se dala do řeči s ženou v mém věku. Jana si na hory vyrazila také sama. Jak mi později řekla, nemá žádnou kamarádku, která by po horách chodila.

„Tak na kávu nebo na oběd, to by šly. Ale udělat něco pro zdraví, to se nikomu nechce,“ povzdechla si.

Jak já jí rozuměla! A protože Jana bydlí v sousedním městě, začaly jsme vyrážet na hory spolu. A nejen na hory. Jana miluje cyklistiku stejně jako já, má brusle a umí plavat. Když jsem jí v létě ukázala místo za městem, kam jsem ráda chodívala s Markétou, než začala holdovat alkoholu, byla nadšená.

Ano, Markéta víc a víc pila a pije dodnes. Její rodině to nevadí a já nemám moc to změnit. Prakticky jsme se přestaly vídat. A když si někdy povzdechne Lucka, že nemá s kým vyjet na hory, jen jí připomenu onen den, kdy odmítla jet se mnou. Stejně většinou nedrží slovo, a vyrážet s Janou, která slovo drží, mě baví víc. Zatím se totiž nestalo, že bych vyrazila na nádraží zbytečně.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10