Dukátové buchtičky

Tak ke stolu, oběd je hotový. Tváří se oba, jako bych jim nabízela něco velmi nechutného. Že prý mají chuť na buchtičky s krémem. Tak zítra je udělám. Ale oni by je chtěli dneska, nejradši hned, no tak to snad upadli, ani k večeři je neplánuju, nebudu stát u plotny celou sobotu. Dcera škemrá, manžel dělá psí oči. Ne, až zítra, nejsem otrok.

"Tak my si je uděláme sami," prohlašují oba hrdinně. No to jsem zvědavá. Manžel umí uvařit dvě jídla - gulášovku ze sáčku a čočku. Dcera na tom není se svým kuchařským uměním lépe, občas něco zamíchá nebo podá. Ale když chtějí vařit, můžou. Uvolnila jsem jim naši nevelkou kuchyň a šla po své naplánované práci. Z naší minikuchyně se ozývaly nevšední zvuky a taky obdivné hlasité výkřiky dcery.
"Teda, tatí, ty jsi šikovnej, jak jsi poznal hladkou mouku?" (No jak asi, je to napsané na dóze.) "Jé, nespal se! "
"Au, do pr....." To se zase projevoval manžel. "Co mám dělat s tím máslem?   
"Utřít, jak utřít, proč? Do čeho?"
"No asi do utěrky, já nevím. To droždí je takový divný, budeme ho tam vůbec dávat?
Asi musíme, dej sem ten rum."
"Tolik? Rumem nic nezkazíme."
"To bude těstíčko, takové máma nikdy neviděla." (To ráda věřím, ani ve snu.)

Dcerka mi přihopkala sdělit, že už jim to kyne a že to budou ty nejlepší buchtičky. Možná mi dají ochutnat. Nemohla jsem se dočkat. Těsto vykynulo a oba umělci šli tvořit buchtičky. Chtěla jsem jim pomoct, ale odmítli, že si poradí sami. No nic, nebudu se vnucovat.

Z kuchyně se ozvaly nové zvuky. "Tatí, je to pořád řídký, jako na lívance, co budeme dělat? Zavolej maminku! Proč já? Protože jsi menší, jo a tvař se roztomile."

Moji budoucí majitelé michelinských hvězd totiž chtěli udělat jen poloviční dávku toho, co obvykle peču já, aby mě ztrestali za moji neochotu a moc na mě nezbylo. Všechny suroviny rozdělili na polovinu, jen mléko zapomněli rozdělit, takže výsledné těsto bylo velmi řídké konzistence. Co teď s tím? Jak vytvořit z kaše buchtičky? "Maminko, ty si s tím poradíš, viď." V jejich očích jsem viděla zoufalství a zároveň naději, jak moc ve mě věří.

No poradila jsem si, přidala trochu mouky, ale ne moc a kladla na plech malé hromádky, promastila, dala do vyhřáté trouby a doufala. Buchtičky vyběhly a byly dobré a nadýchané. Za odměnu, že jsem napravila, co oni spackali, jsem směla udělat krém.

Kuchaříci se olizovali až za ušima. Dokonce mi dali i ochutnat, ale málem jsem šla do mdlob, když se oba navzájem chválili, že takhle dobré buchtičky nedělá ani maminka.

Martinnatr - čtenářka
ChytráŽena.cz