Dům hrůzy?

Již řadu let bydlím v panelovém domě na sídlišti stejně jako miliony dalších Čechů. Dům je to poměrně slušný. Nájemníci se moc nestřídají, v domě se zamyká, dodržuje se noční klid, poctivě se uklízí společné prostory. S většinou obyvatel se pozdravíme, sem tam prohodíme nějaké to slovo a jdeme si po svých. Užší sousedské vztahy na výjimky nikdo moc nepěstuje. Dalo by se říci idyla.

Když slýchávám o problémových nájemnících v jiných domech, vždy toho nešťastníka polituji a v duchu si gratuluji, že bydlím v tak skvělém domě. Samozřejmě, i nám se nevyhnul jeden takový problémový, drogově závislý zlodějíček. To se v domě objevovaly pochybné existence, příliš se nezamykalo. Korunu všemu nasadil, když vytopil společné prostory, aby je následně vymaloval štětkou, kterou ukradl sousedce ze sklepa. Naštěstí to netrvalo dlouho a my jsme si oddechli. Oproti problémům v jiných domech vlastně banalita.

Postupem času se však na našem bezproblémovém soužití začaly objevovat mráčky v podobě  nevyřčených obav. Obyvatelé domu začali stárnout. Najednou v domě začaly bydlet samy vdovy nebo manželské páry v důchodu. To se začaly vést u výtahu hovory o nemocech a dámy rozjely svou vlastní výzvědnou službu, proti které je i CIA banda amatérů. To je holt kolorit českého sídliště. S dalším stárnutím obyvatel se začíná projevovat problém současné medicíny. Ta nedokáže spoustu nemocí vyléčit, ale dokáže je léčit tak efektivně, že řada lidí může žít plnohodnotný život i s dlouhým seznamem nemocí. Takového člověka, pokud ho nedoběhne některá z jeho nemocí a nezahubí ho, tak se sice dožije krásného věku, ale také demence. K demenci vede řada onemocnění. Ať už je to vaskulární demence nebo některá z neurodegenerativních onemocnění – především Alzheimerovy, Parkinsonovy choroby. Výskyt demence se v populaci neustále zvyšuje. Ze svého okolí vidím, že úspěšná léčba je taková, když se pacient nezhoršuje.

Z poslední doby mám přímou zkušenost se sousedem s Parkinsonovou chorobou, který žil u nás v domě sám. Viděli jsme, jak se po dlouhou dobu postupně zhoršuje. Všechny příznaky byly namířeny k němu, nás svým stavem nijak neohrožoval. Až jednou  nechal puštěný plyn a odešel z bytu. Zjistili jsme to, až když byl plyn silně cítit na chodbě a ve stoupačce. Shodou šťastných náhod zrovna přišla dcera, která měla klíče od bytu. Ani nechci domyslet, co by se mohlo stát, kdybychom to včas nezjistili. Soused brzy na to sešel a zemřel, tak tato příhoda neměla žádnou dohru. Chvíli byl klid, než jsem se dozvěděla, že hned tři sousedky jsou kandidátky demence. Všechny tři žijí samy, rodinou jsou navštěvovány sporadicky. První parkinsonička, dcera výše uvedeného souseda, ta je jen verbálně agresivní. Domovnice má Alzheimerovu chorobu. Vodu s ní chodí psát již vnuk, přesto nevybídne k vybrání nového domovníka. Nám je to žinantní ji sesadit z její oblíbené funkce. Vlastně k tomu ani nemáme důvod, když už přestala sledovat, kdo a jak často jezdí výtahem. Máme ji postavit v tváří tvář tristní vyhlídce a chtít po ní, aby se k tomu nějak postavila? Zatím jsme zvolili vyčkávací taktiku. Až nebude moci, tak bude odejita. To už jí to bude jedno. Třetí případ je nejzapeklitější. Paní byla odeslána k vyšetření na psychiatrii, kde byla prohlášena za zdravou. Nejsem si jista, co psychiatr vyšetřoval, protože její chování za normální nelze považovat. Sousedka je přesvědčena, že jí po bytě chodí cizí člověk, který jí tam zanechává věci, které v životě neměla. Údajně ji sleduje, tak téměř nevychází ven. Za poslední rok již 6x vyměnila zámek u dveří. Je přesvědčena, že se ji snaží někdo otrávit, tak vyhodila veškeré jídlo. Díky tomu razantně zhubla. Myslí si, že sousedé, kteří s ní nemají absolutně nic společného, ji sledují a vyhrožují jí. K tomu si vymyslela šílenou bajku o nevlastním dítěti jejího již 30 let mrtvého manžela, které se jí mstí. Mění své chování. Jednou pozve sousedku na návštěvu, podruhé jí zabouchne dveře před nosem. Poté přizná, že kdyby měla něco po ruce, tak ji praští. Rodina ji navštěvuje málo a problém nevidí, nebo nechtějí vidět.

Co ale máme dělat?

Rodiny s nimi nebydlí, ale my s nimi musíme žít pod jednou střechou. Přijde nám netaktní otevírat téma, co se s nimi stane, až nebudou moci žít sami a budou hrozbou pro sebe i pro nás. O takových věcech se přece nemluví. Raději se čeká, že se to nějak samo vyřeší. Chodí se kolem člověka po špičkách, šušká se o něm za rohem. Bojíte se zeptat rodiny, jak na tom vlastně je. Když se zeptáte, rodina má pocit, že se mícháte do cizích věcí. A nad tím vším se vznáší pach plynu jako Damoklův meč. Co tedy s takovým sousedem? Mávnout rukou, že to je holt stáří? Zlehčit situaci? Pokud včas nestihneme umřít, dožijeme se demence všichni? Vyřeší se problém tím, že před ním budeme zavírat oči a bagatelizovat ho? Přestane existovat, když nebude viděn? Máme právo tlačit na člověka, aby se sám vyjádřil, jak se o něj postarat? Nejrozumnější řešení by bylo, kdyby si takový člověk riziko uvědomil včas a vyjádřil se sám, jak chce, aby s ním bylo nakládáno. To by ale musela spousta lidí přestat myslet na to, co mají příbuzní dělat, až zemřou a zamyslet se nad tím, jak chtějí žít, než zemřou. Kdyby se před tímto problémem nezavíraly oči, mohlo by to být pro všechny jednodušší. Plyn lze vyměnit za elektriku. Rodina se může domluvit se sousedy, aby jim příbuzného pohlídali, a kdyby něco hrozilo, aby je včas upozornili. To je ale běh na dlouhou trať. Do té doby budu častěji chodit pěšky. Ne proto, že bych chtěla zhubnout, ale abych zkontrolovala, jestli někde neucítím plyn. No, přejte mi štěstí. Snad nevyletíme do vzduchu.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10