Duše introverta

V poslední době jsem sama víc než je u mě obvyklé. A jsem tak nějak spokojená, nebo si to alespoň nalhávám. Neříkám, že jsem nějaký poustevník, který je zalezlý celá léta v jeskyni a s nikým nekomunikuje, ale vidět mě moc není. Nechodím na místní akce, nechodím do klubů, nechodím na diskotéky. Naučila jsem se být sama a nikdy jsem s tím neměla problém.

Do svých osmi let jsem byla jedináček. Jedináček ve vesnici, kde nebylo žádné dítě v mém věku. Starším jsem nestačila a mladší tam byly asi tři. Vyrůstala jsem sama. Jedinou mou společností byli bratranci a sestřenice, kteří k nám jednou za čas přijeli. Spolužáci z malotřídky bydleli všichni příliš daleko, než abych se s nimi mohla vídat každý den. Ostatně naši by mě za nimi ani nepustili. Hrála jsem si sama - což mi na jednu stranu pomohlo rozvinout svou fantazii. Celé dny jsem stavěla hrady z kostek, s barbínami vymýšlela celé ságy, číst a psát jsem uměla ještě před nástupem do první třídy. Dokonce jsem v první třídě napsala vlastní pohádky.
O koníkovi a sluníčku a Příběhy našeho psa - neumělé, ale číst se to dalo :D. Neustále jsem něco kreslila a vyráběla - prostě jsem se dokázala zabavit sama. Ale nemělo to jen klady. Nikdy jsem se nenaučila pořádně komunikovat se svými vrstevníky. Neumím se pohybovat v tomto světě - nemám ty "ostré lokty", které si ostatní získali. Jsem neuvěřitelně uzavřená a v podstatě nikomu úplně nevěřím.

S přestupem na gympl se nic nezměnilo. Spolužáci daleko, navíc ten kolektiv nebyl ideální, takže jsem se ještě více uzavřela do sebe. Co mi zbývalo? Kdykoli jsem se chtěla nějak víc zapojit, hned se ze mě stal terč posměchu. Děti dovedou být kruté a my tenkrát byli dětmi. Ostatní vycítili, že jsem snadný cíl a vrhli se na mě jako supi. Našla jsem si sice pár kamarádek, ale ani ty mi nepomohly. A táhne se to se mnou dodnes. Neumím v životě chodit, neumím odolávat náletům všech ku*ev a sviní, kterých je dneska strašně moc a tak jsem se stáhla do svého světa a ten okolní zazdila. Není to správně, měla bych být komunikativnější, otevřenější, ale obávám se, že to nedokážu. Ačkoli mi nový kolektiv hodně pomáhá, stále se nemohu zapojit do toho "společenského" života, který bych právě v tomto věku měla objevovat. Jsem ráda v malé skupině lidí se stejnými zájmy, se kterými si mám co říct. Nesnáším davy, nemám ráda ty extrémní extroverty, kteří se vnutí každému, nemusím být každý den s někým venku, nemusím se každýmu nakýblovat do baráku a do života. Je to špatně? Podle všeho mi prý něco utíká. Ale co? Co mi sakra utíká? Kocoviny po šílených ožíračkách? Strach z neplánovaného těhotenství? Okna po kalbách? Trapasy? Srdceryvné rozchody po týdnu "vztahu"? Je to vážně tak skvělé? Jsem vážně tak divná jenom proto, že neumím zapadnout do typického vzoru puberťáka? Jsem divná, protože si radši večer budu číst, než abych se šla někam ožrat jako prase? Pokud je to divné... Tak ať je.
Naučila jsem se žít si pro sebe. Mít svůj uzavřený svět. Není to nějaká nedobytná pevnost a ráda do něj lidi pustím. Ale musí mi za to stát. Nemám vysoké nároky, ale taky se nedovedu přátelit s každým. A tím "přátelit" nemyslím jednou ho pozdravit na nějaké párty a pak si ho přidat na Fb. Myslím tím, že budu společnost toho člověka vyhledávat. Že se budu v jeho přítomnosti cítit opravdu v pohodě. A takových lidí mám bohužel hrozně málo. Na jednu stranu závidím lidem, kteří se dokážou bavit s každým. Kteří přijdou do místnosti a baví se se všemi, jako kdyby je znali už léta. Závidím jim to a myslím si, že bych chtěla být jako oni. Ale nejsem a někde v hloubi duše cítím, že bych s takovým životem spokojená nebyla. Nechtěla bych žít tak extrovertně. Nechtěla bych se pořád do něčeho stylizovat, žít ve věčné přetvářce. Nejenže bych to nechtěla, ale ani bych to nezvládala. Po dni stráveném v něčí společnosti, se cítím mnohem unavenější, než po celotýdenní túře. Možná, že mám tendence předávat lidem veškerou svou pozitivní energii - možná je to ten důvod, proč mi všichni říkají, že se jim se mnou hezky povídá (většinu času je totiž nechávám mluvit o jejich problémech a nejspíš se jim od nich podvědomě snažím pomáhat, nevím). Proto jsem ráda sama. Ráda se jen tak toulám po lese. Ráda sedím a koukám do kraje, na mraky, pozoruji zvířata a hraji si s nimi a cítím se mnohem odpočatější (protože zvířata z vás energii nevysávají, nemají lidské problémy a nepřenášejí je na druhé). Když zjistím, že mám celý dům jen pro sebe, nesvolávám hromady lidí na noční párty. Relaxuji, odpočívám, soustředím se sama na sebe.

Vím, že člověk se musí přizpůsobit. Že budu muset vycházet s ostatními po celý svůj život. Věřím tomu, že se dovedu přizpůsobit požadavkům společnosti. Že se naučím komunikovat, být otevřená a společenská. Ale zatím to neumím. A myslím, že mi bude trvat hodně dlouho, než se to naučím. Vím, že to místy nedává smysl, ale je to prostě tak. Tohle jsem já - zmatená, ale já. A co vy? Jak jste na tom? Jste vlci samotáři nebo extrovertní lidé? :)