Dvougenerační dům

Ivana jsem poznala krátce po rozchodu se svým prvním partnerem. Byla jsem mladá a zklamaná.

Ač rozchod s bývalým přítelem stále bolel, toužila jsem po lásce a nechtěla jsem být sama.

Ivan v našem městě pracoval. Jeho trvalé bydliště bylo ale vzdáleno osmdesát kilometrů daleko. Tam měl svůj vlastní malý byt, a protože nemohl sehnat adekvátní zaměstnání v místě bydliště a u nás se mu naskytlo lukrativní místo, dojížděl.

Byl mi sympatický. O pět let starší inženýr Ivan byl ke mně pozorný. Jen jsme měli na sebe málo času. Když mu skončila pracovní doba, vídali jsme se někde v parku nebo mě pozval do restaurace. Musel se ale dát brzy na cestu domů, aby dojel tak, aby byl ráno odpočatý na další pracovní den. Já bydlela ještě u rodičů.

Po čase začal Ivan shánět bydlení v našem městě s tím, že by vlastní byt mohl pronajímat.

„Měl bych to blízko do práce, a hlavně bychom měli víc času na sebe,“ usmíval se. Jeho nápad se mi líbil. Napadlo mě hned, že má teta ve svém domě pronajímá dva pokoje. Co strejda zemřel, a sestřenice se odstěhovaly, zůstala stará teta sama ve velkém domě. Odmítla ho prodat.

„Je to památka na tvého strýčka,“ tvrdila mi. Ano, teta se strýcem v mládí dům postavili téměř svépomocí. Měla k němu tudíž zvláštní vztah. Přestože z důchodu vycházela, začala pokoje pronajímat, aby si mohla dovolit vyšší životní úroveň. Ve skutečnosti víc šetřila a jen ojediněle si zašla s kamarádkou do cukrárny.

„Jsem tu tak sama,“ přiznávala, ač jsem za ní chodívala téměř denně. Měla jsem svou tetu moc ráda. Byla jiná, než má máma. To, co mi rodiče zakazovali, teta tajně podporovala. Proto jsem během dospívání k tetě čas od času chodívala přespávat i s kamarádkou. Dovolovala nám totiž chodit na zábavu a kryla mě u rodičů. Byla můj tajný spojenec.

Když Ivan nemohl najít byt za dostupnou cenu, navrhla jsem mu, aby se zeptal mé tety. Sama jsem jí ho představila.

„Já ti nevím,“ říkala mi pak teta. „Vždy jsem byt pronajímala jen ženě, dívce. A teď tu mám mít cizího chlapa?“ Nakonec ale dala teta na mé naléhání a uzavřela s Ivanem roční smlouvu o podnájmu.

Od počátku byl dům stavěn jako dvougenerační. Malá bytová jednotka o dvou pokojích měla zvláštní vchod. Teta tak měla své soukromí, a přesto měla přehled o tom, jak se podnájemník v domě chová.

Zpočátku se to zdálo jako vynikající nápad. Najednou jsme měli na sebe s Ivanem víc času, a dokonce jsem v domě občas přespala jako kdysi s tím rozdílem, že jsem byla s Ivanem. Po dvou měsících se ale náš vztah začal kazit. Přestali jsme si rozumět a každý jsme měli jiný názor na zásadní věci v našem životě. A protože jsme měli život před sebou, rozešli jsme se. Problém byl ale v tom, že Ivan bydlel u tety a nájemní smlouvu měl sepsanou až do konce roku. Snažil se údajně hledat jiné ubytování, ale neměl štěstí. A tak jsem s Ivanem už nebyla ve vztahu, a přesto bydlel u mé tety. Tety, kterou jsem nepřestala navštěvovat. Tím jsem často vídala i Ivana. Bylo mi nepříjemné, když jsem chodila do domku se zahrádkou, kde Ivan seděl na lavičce nebo pomáhal tetě se zahrádkou.

„Je šikovný. Jen kdyby si sem nevodil děvčata,“ povzdychla si jednou teta. Bodlo mě u srdce. To bylo to poslední, co jsem chtěla slyšet. Jak bylo ale možné, že si Ivan vodil slečny do domu? Teta měla vždy podmínku, že si pronajímatel nebude do domu vodit soukromé návštěvy. Teta mi nakonec vše vysvětlila s tím, že slečny do domu nesmí, čekají ale na Ivana před domem a v jeho okolí. O tom jsem se brzy přesvědčila. Ivan byl tak zákeřný, že když věděl, že přijdu za tetou, vždy si přivedl nějakou dívku před dům a v momentě, kdy jsem přicházela, se s ní vášnivě líbal, smál a ukazoval, jak jsou spokojení. Toto chování mi bylo velmi nepříjemné.

Nechtěla jsem ale tetu nechat samotnou. A tak jsem těch několik měsíců musela překousnout.

Naštěstí jsem pár týdnů před Ivanovým odstěhováním z domu našla i já svou lásku. 

Nevím sice, jak to s Ivanem dopadlo a zda zůstal bydlet v našem městě. Já ale se svou tehdejší láskou zůstala. A je to už řada let. Milovaná tetička dávno není mezi živými. Mé sestřenice zůstaly jedna v zahraničí a druhá se vdala na druhý konec republiky. Co s domem? S manželem jsme dům od sestřenic odkoupili a nastěhovali se do něj. A tak tu žijeme dodnes. Máme tři děti a jsme šťastní. A kdyby náhodou se některý z potomků rozhodl v domě jednou bydlet, není v tom problém. Je to přece dům dvougenerační.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10