Grázl u mě nemá šanci

Žila jsem si svůj spokojený život už pátý rok. Po rozvodu s mužem alkoholikem jsem nestála o další vzrušení v podobě setkání s podobně postiženým individuem. Pracovala jsem, sportovala, když to šlo, vídala jsem se s rodinou i přáteli. A bylo mi dobře. Tuze dobře. A to až do chvíle, kdy jsem se začala víc pohybovat na sociálních sítích.

S kamarádkami jsme jezdily na welness, na hory, v zimě na lyže a na jiné výlety. Chystaly jsme se i k moři. Pomalu jsem začala umisťovat střípky z našich výletů i na sociální sítě, pro vzpomínku v budoucnosti. Chtěla jsem si uchovat vzpomínky nejen u sebe v soukromé sbírce v počítači, ale také dát o sobě vědět přátelům a rodině. A tehdy se to stalo.

Jednoho dne mi napsal mladší muž. O dost mladší, než jsem já, a sice o osm let. Napsal jen krátce, že je z města sousedícího s naším a líbí se mu podobné aktivity. Mimo jiné sdělil, že hledá také partnerku.

Zdálo se mi nezdvořilé mu neodpovědět. Na fotografii vypadal jako normální mladý muž, alespoň na první pohled. A tak jsem pánovi napsala, že partnera nehledám. Záhy se mi ale zdálo, že by se kamarád třeba na kolo mohl hodit. Mé kamarádky chodí na turistické výšlapy, jedna lyžuje, druhá jezdí na bruslích, ale na kolo jsem vesměs sama. Ano, Petra občas popojede se mnou. Musím ale na ni brát ohled, jet pomalu, takřka krokem, a celkově toho s ní moc nenajezdím. Když mi Ondra napsal, že na kole jezdí, začala jsem si s ním psát trošku víc. Upozorňovala jsem ho důrazně, že mohu mít sice kamaráda na kolo, nikoli ale jako partnera. Kdybych i tak partnera chtěla hledat, jistě bych volila někoho věkově blíž. Ondra souhlasil.

V následujících dnech se strhla lavina poměrně důvěrných zpráv. Ondřej mi denně psal, že by rád přijel do našeho města, poznal mě, jezdil se mnou na kole, chodil plavat apod. A tak jsem velmi opatrně odpovídala. Po dvou, třech zprávách mi bylo jasné, že moc rozumu nepobral. Vadilo mi, že v každém druhém slově dělá hrubku, a to ne nepatrnou. Přitom uváděl, že má středoškolské vzdělání. On přitom považoval za střední školu vše mimo základku. Jak mi potom napsal dál, měl po základní škole celé dva roky nějakého učňáku, samozřejmě bez výučního listu. Nerozděluji lidi podle vzdělání, ale jako vysokoškolsky vzdělaná žena, a myslím si s rozhledem, jsem si takového člověka opravdu nepředstavovala.

Ale navrhla jsem mu, že si zavoláme. Chtěla jsem mu ještě dát šanci. Naštěstí mě asi osvítil duch svatý, protože jsem mu nikdy nesdělila své telefonní číslo a volali jsme si přes aplikaci.

Ondra mi přikyvoval na vše, co jsem měla ráda. Dokonce měl také, jako já, psa. Zdálo se, že mi bude vycházet vstříc. Přesto jsem měla zvláštní pocit. Zpočátku, když jsme si volali jen o zálibách, to šlo. Překvapovalo mě ale, že je vždy na příjmu. Volal prakticky vždy, když mi to vyhovovalo a nebyla jsem v práci, nebo jsem si hovor mohla v zaměstnání dovolit. Ondřej ale údajně pracoval. Zajímalo mě, kdy? 

A tak jsem se začala zajímat o to, kde. Vyprávěl o podniku, kde byl zaměstnán i můj bývalý manžel. A vyprávěl o něm vyložené nesmysly. V první řadě měl být zaměstnán jako ostraha podniku. Ostraha, u které právě tady vyžadovali maturitu! Měl dle svých slov pracovat v podniku, který je veřejnosti zcela nepřístupný. Když mému bývalému muži odcházel jeho kolega, nedostal se už ani pro své věci a musel si žádat o zvláštní povolenku, aby se do areálu dostal. Ondřej přitom tvrdil, že jeho smí každý v práci navštívit. I platová tabulka, kterou uváděl, neodpovídala pravdě. Ale nechala jsem ho, ať vypráví dál. Dozvěděla jsem se mimo jiné, že daný mládenec nemá v současné době řidičské oprávnění. V této firmě je ovšem na danou pozici řidičák nutný. Sdělil mi prostě, že pro alkohol mu řidičák byl zabaven, a to nadlouho.

„Nezlob se, ale já nechci komunikovat s alkoholikem,“ otřásla jsem se při vzpomínce na svého bývalého muže.

„Však já nepiju.“

Následovala debata o tom, že když už někomu zabaví řidičák, není to pro kapku alkoholu, ale musel být pořádně nametený. Tehdy poprvé začal nadávat sprostě. Od začátku mu na to, že to byl stále ještě mladý, bylo zle rozumět.

„Nejsi náhodou opitý?“ ptala jsem se už na rovinu. Opět mu ulétlo sprosté slovo, na které jsem ho upozornila, že hovor končím, protože sprostě nemluvím, nebudu mluvit a nechci ani sprostá slova poslouchat.

Přesto jsme ještě následující den jeden rozhovor měli. To se omluvil, že běžně takto nemluví, a navrhl mi osobní setkání.

„Třeba na kolo, pozvu tě na zmrzlinu,“ řekl. Malinko jsem zaváhala. Co bych z toho ale měla? Stojím tak o mladšího kamaráda s podivným životopisem? Vždyť mám kamarádky, psa a rodiče a sourozence.

Zaujalo mě ale něco v pozadí hovoru. Někdo jako by tam mluvil. Zpočátku jsem si říkala, že je možná zadaný a mluví tajně, aby ho žena neslyšela. Chtěla jsem záhadě přijít na kloub. A tak jsem trochu vyzvídala.

Ondřej mi řekl na začátku, že je rozvedený. Vzal si nějakou ženu s pěti dětmi, přičemž sám dítě neměl. Žena mu údajně chodila za jinými muži, a tak se rozvedli. To se dalo chápat, i když žena s pěti potomky by asi byla ráda, že někoho uhnala.

„A jak dlouho jsi sám?“ zajímalo mě dál. A opět hlas v pozadí, a tak jsem mu to řekla. Následovala odmlka, a po ní opět sprosté zaklení.

„Ty tam někoho máš!“ vyštěkla jsem.

„Nemám. Proč?“ Musela jsem mu napovědět, že snad rádio, či televize? A tak přikývl. Ovšem jednou mi řekl, že mu hraje v místnosti rádio, a podruhé, že televize. Už jsem neměla zájem s ním dál komunikovat. Rozhodně bych z tohoto chlapa měla strach. Korunu tomu ale nasadil, když mi sdělil, že je sám bez partnerky pouhé dva měsíce. Když mi pak řekl, že jeho poslední „partnerka“ byla o dvacet let starší než on a zemřela mu na rakovinu, otřásla jsem se. To je, jako by měl partnerku mezi vrstevnicemi své matky. Ale nebylo to všechno. Ondřej mi ve snaze vše napravit řekl, že to vlastně nebyla partnerka, ale milenka, vdaná žena jeho kolegy z práce.

„To ty jsi žil s paní, která by ti mohla dělat mámu, a do práce jsi chodil s jejím manželem? A intimně?“ V duchu jsem děkovala tomu, že můj dospělý syn vystudoval vysokou školu a má partnerku ve svém věku už řadu let. Žijí slušným životem.

„Když on se o ni nestaral.“

Už jsem věděla, že tento hovor je s tímto mužem zaručeně poslední. A tak jsem se kvapně rozloučila. Ondřej ještě mluvil něco o tom, že následující den, kdy jsem měla v práci konečně volno, přijede za mnou.

„Už musím skončit,“ lhala jsem.

„Tak ahoj, lásko, a zítra mě čekej u autobusu,“ přesvědčoval mě ten muž a někdo v místnosti s ním se zřetelně smál. Ne, to nemohla být televize, ani rádio. A tak jsem se sice rozloučila, ale hovor netípla.

„Ty nemůžeš být chvilku potichu? Takto z ní ty peníze nedostaneme! Chápeš? Tak dluhy nesplatíme!“ řval onen gentleman, co mi jen lhal. Poté jsem vyslechla hádku dvou mužů, jeho a toho, který do hovoru celou dobu vstupoval. Byli to vyloženě podvodníci.

Tím, že onen člověk neznal ani mé telefonní číslo, ani celé jméno, protože jsem byla opatrná a hovořila jsem z fiktivního profilu, neřekla jsem mu, kde přesně bydlím, nemohl mě vypátrat. Prostě zkoušel oslovovat „staré, hloupé a naivní chudinky“. Já ale nejsem ani hloupá, a už ani naivní.

A tak jsem následující den šla na kolo sama, ale poté mě čekaly kamarády na bazéně a v sauně. A bylo mi krásně.

Občas se stane, že někdo „jen tak“ napíše na sociální síť. Neodpovídám. Nestojím o další podobné příhody. Jsem šťastná a spokojená. Nechybí mi ani peníze, ani přátelé a mám prima rodinu. A kdybych náhodou někdy chtěla ještě poznat lásku, vím, že na sociální síti se tato nehledá.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10