Tento příběh má název Gump, a přesto není o tomto hrdinovi knihy a posléze i filmu. Sama jsem knihu zatím nečetla, film neviděla, ale vím, že je o toulavém psovi, který naučil lidi znát skutečné hodnoty života. Nikdy bych neřekla, že mi podobný „Gump“ tak brzy vstoupí do života.

Celý svůj dospělý život žiji se psy. Prvního psa jsem měla třináct let a přivedla jsem si ho tajně, když se rodiče rozváděli. Tušila jsem, že v tomto citlivém období mi bude odpuštěno a nový člen rodiny přijat. Přes počáteční nevoli se tak stalo. Když Dastík odešel do psího nebe, nedokázala jsem už bez psa žít a přivedla jsem do naší rodiny Beníka. Po šestnácti letech krásného a spokojeného života odešel do psího nebe i Beník. Dalšího psa jsem už nechtěla. Důvod byl jednoduchý. Můj taťka, který psy hlídal ve chvílích, kdy já sama nemohla, má už 81 let. Co by bylo, kdybych musela do nemocnice, pracovně mimo domov nebo se třeba rozhodla jednou za čas letět na dovolenou k moři?

Nechtěla jsem už psa, ale… Každý den mi můj psí kamarád chyběl. Každý den jsem sledovala stránky chovných stanic, skupiny chovatelů psů a četla inzeráty nabízející štěňata. Denně jsem, jakmile jsem vyšla ven, hladila desítky psů, které jsem potkala. Večer jsem špatně spala, protože mě trápily vzpomínky na mého pejska. Musela jsem si psa pořídit! Ty ojedinělé případy, kdy se třeba nebudu moci o pejska postarat, jistě najdu řešení. Jsou psí hotely, jsou sousedé, další pejskaři… Vše se vyřeší.

 Po mnoha snahách najít si štěně za přijatelnou cenu přes chovnou stanici či inzerát jsem byla nakontaktována na spolek, který zachraňuje psy ze špatných podmínek a nabízí je k adopci.

Chvilku jsem váhala. Vždy jsem se bála pořídit si psa např. z útulku. Měla jsem strach z jeho minulosti. Nebude agresívní? Nebude se příliš bát? Nebude napadat psy nebo lidi?

Když mi pak dobrovolnice, která adopci ze Slovenska zprostředkovává, zaslala Ronyho fotku, byl už můj. Z fotky se na mě dívalo bílé hubené důvěřivé cosi, vzdáleně připomínající něco mezi psem a liškou. Upoutal mě monokl kolem levého oka. Skutečně se malinko podobal Gumpovi z knihy a filmu v úvodu!

Zpočátku jsem Ronyho hodně sledovala a hledala cokoli, co by mohlo připomínat agresi či netypické chování. Nevím přesně, odkud ho do spolku přivezli, ani neznám přesné datum jeho narození, od počátku to byl ale neskutečně důvěřivý a mazlivý pejsek. Často se setkávám s tím, že při procházce zvláště děti vypísknou: „Jé, to je ten pejsek z filmu!“ Ano, pletou si ho s Gumpem. A má s ním asi hodně společného. Vyrůstal kdesi na ulici, živil se nejspíš odpadky, spal pod širým nebem a scházelo mu pohlazení. Od samého začátku se o něj totiž hodně hlásil. Je to neskutečný mazlík.

Zpočátku to bylo nešťastné hubené cosi, co se bálo vejít do dveří. Neuměl ani pořádně pít, kousat, a vše, co měl k jídlu, si odnášel do pelechu, kde to v ústraní snědl. Za to asi může i to, že ve spolku, který ho zachránil, žil v kotci s ostatními asi dvaceti psy. A protože to bylo takové malé pětikilové vyžlátko, ostatní by mu vše snědli. Co si neskryl, to neměl. Dnes je to sebevědomý téměř sedmikilový pes, kterému srst krásně zhoustla a víc a víc připomíná lišku. Když mu o něco jde, dokáže si i zaštěkat.

Co ale na něm obdivuji, je povaha.

Přestože Rony nic neměl a od štěněte zjevně trpěl nedostatkem, nezanevřel na lidi ani na zvířata. Každého člověka vítá. Ať potkáme na ulici kohokoli, vesele vrtí ocáskem a snaží se zaujmout. Vítá i všechny psy, malé i velké. A přestože na něj pár už zavrčelo a pokusilo se ho napadnout, Rony poodběhne a dál vrtí ocáskem. Rony prostě vůbec neví, co je agrese. Když něco provede a já ho pokárám, i tehdy vrtí ocasem. Je to můj malý dobráček. Dovolí mi naprosto vše. Když ho vezmu do náruče, natáhne se a dá najevo, jak mi důvěřuje. Nezatrpkl. Je můj malý Gump.

Mám ze svého nového psa velkou radost. Během krátké doby rozptýlil všechny mé obavy. Rony prostě nedokáže ublížit. Snese se s kočkami, holuby a dalšími zvířaty. S každým by si jen hrál. Den prospí, je ještě mladý a musí dospat to, co ve svém štěňátkovském věku nemohl, a večer by si hrál. Stačí mu chvilka, pohrát si, a šťastně odchází do pelíšku. I ve spánku se usmívá.

Mnoho lidí mi říká, jak jsou psi z útulků apod. věrní. Musím jim dát zapravdu. Rony za mnou chodí i na toaletu a pečlivě si mě hlídá. Venku sice ještě tolik neposlouchá, je to ale tím, že všude kolem má tolik kamarádů a chce se s nimi podělit o svou sluníčkovou povahu.

Každý, kdo je nešťastný a něco v životě mu schází, by si měl pořídit podobného psa. Psa, který každého naučí, co je důležité a na čem záleží. Ronymu stačí proběhnout se, pohrát si, mít ruku, která hladí a náruč, která obejme. Nevadí mu dělit se s ostatními psy o piškoty a psí dobrůtky. Sám poznal hlad, strádání, a o to má nyní větší srdce. A tak bych pořízení psa z útulku či na adopci jen doporučila.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10